18.04.2016

Jana Pidrmanová: Štěstí se objevuje v nejprostších věcech

Člen Mecenášského klubu Petr Sedlecký získal příležitost položit několik zvádavých dotazů někomu z našich umělců a pro svůj rozhovor si zvolil talentovanou členku činoherního souboru Janu Pidrmanovou. Jana Pidrmanová vystudovala v letech 2004–08 herectví na DAMU. V Činohře Národního divadla se už v době studií objevila v menších rolích. V současném repertoáru ji můžete vidět nejen v Manon Lescaut. Petr Sedlecký podporuje Národní divadlo již několik let. K mecenášství ho přivedla rodinná historie spojená právě s Národním divadlem. Petr Sedlecký se ve svém volném čase věnuje mimo jiné badatelské činnosti, zejména v oblasti divadel, umění a kultury. Jeho preferovaným souborem je Činohra.

Viděli jsme vás nyní jako Manon Lescaut společně s Patrikem Děrgelem ve Špinarově uvedení Nezvalovy hry. Blahopřejeme k vynikajícímu výkonu. Byla to vaše první role s textem ve verších?
Kromě zkušeností ze školy a práce na několika Shakespearových hrách to pro mě bylo vlastně poprvé. Určitě v takovémto rozsahu. Jsem za to velmi vděčná, protože Nezvalovy verše jsou skutečně překrásné a my jsme měli to štěstí, že jsme na nich mohli pracovat také s paní profesorkou Palkovou, která nám skrze svou dokonalou znalost češtiny pomáhala odhalovat jejich sílu a hloubku, za což bych jí při této příležitosti velmi ráda poděkovala.

Na DAMU byli vašimi profesory mnozí známí a zkušení herci a herečky. Vzpomínáte konkrétně na někoho z nich, kdo vám dal pro divadlo nějakou třeba drobnou, ale důležitou radu, nebo vás nějak významně inspiroval pro hereckou praxi?
Náš herecký ročník vedla Eva Salzmannová s Aloisem Švehlíkem a Daria Ullrichová s Janem Nebeským, to už samo o sobě znamená, že o inspiraci mezi těmito obrovskými divadelními osobnostmi určitě nebyla nouze. A i když si asi nevzpomenu na konkrétní památné věty, tak můžu říct, že jejich „výuka“ pro mě spočívala hlavně v možnosti je pozorovat, mluvit s nimi a snažit se pochopit, jak oni přistupují k divadlu, jak o něm přemýšlejí a co pro ně znamená. Nejdůležitější asi bylo, že jim záleželo na tom, abychom se pokoušeli dobrat se k tomu, jací doopravdy jsme, a být v tom upřímní jak k sobě, tak i k potencionálním divákům. Nebylo důležité předstírat, že jsme hotoví herci, ale spíš si být vědomi toho, co živého můžeme ze sebe do svých rolí vložit.

Jak vás v roce 2012 přijali jako novou mladou herečku v souboru Činohry ND? Kdo vám v divadle třeba na začátku pomáhal?
Pro mě rok 2012 v tomto ohledu už nebyl tolik zlomový, protože už jsem se s větší částí souboru setkala při svém dřívějším hostování. Na úplném začátku bylo zkoušení nebo spíš záskok v Mikve, což bylo díky všem obsazeným jako přistání v bavlnce, a pak následovalo zkoušení hry Blackbird, kde si mě pod křídlo vzal pan Štěpnička. Mým největším průvodcem určitě byla a vlastně pořád je moje kamarádka a spolužačka z DAMU Pavla Beretová, která mě v začátcích po divadle doslova vodila za ručičku.

Kromě divadla vystupujete také ve filmech a v televizi. Jako známá osobnost se pohybujete ve veřejném prostoru, kde se můžete setkávat s různými reakcemi diváků, kritiků, médií. Poznávají vás lidé často na ulici, spojují si vás s nějakou rolí?
Já se cítím docela anonymně. Když mě někdo pozná, tak mě to spíš překvapí a docela mile potěší. Častěji se stává, že jsem lidem povědomá a nemůžou přijít na to, odkud se známe. Takže bych řekla, že mě vnímají spíš podprahově.

Jak vám jde učení textů rolí? Máte nějakou svoji metodu?
Pro mě je nejlepší metoda najít si klid a čas, což je někdy dost těžké. Určitě nejsem ten typ, který by se mohl učit texty na poslední chvíli třeba v tramvaji. Potřebuji si o textu v klidu popřemýšlet a pak si ho nechat v hlavě trochu rozležet.

Máte čas zajít někdy do divadla podívat se na kolegy nebo bývalé spolužáky z DAMU?
V poslední době je to dost náročné, protože hraju skoro denně, ale i tak mě ještě neopustila chuť jít se občas také podívat. A když mám více času, tak si udělám výlet třeba do Berlína, kde žádné herce ani režiséry osobně ani pracovně neznám, a cítím se jako obyčejný ničím nepoznamenaný divák a znovu zažívám to pravé divadelní okouzlení, které mě k divadlu kdysi připoutalo.

V nějakém rozhovoru jste zmínila, že ráda cestujete. Jaká by byla vaše ideální dovolená?
Když nad tím teď tak přemýšlím, tak letos bych ani nepotřebovala žádné velké dálavy a cizí kraje, ale možná jen batoh na zádech, lesy, louky a kopce tady u nás nebo třeba na Slovensku.

A na závěr – Maeterlinckův Modrý pták, významné dílo symbolismu, je snový příběh o hledání životního štěstí a hodnot života. Vy jste v Páclově provedení hry takovým průvodcem ve snovém prostoru – jste Světlem, Nocí a pak Dcerkou. Jak a kde ale hledá a nachází „štěstí“ Jana Pidrmanová?
Jako v té pohádce, hledám taky na nejrůznějších místech, taky se občas ženu, ani nevím za čím, ale nakonec se štěstí objeví stejně vždycky v těch nejjednodušších a nejprostších věcech, které máme přímo před sebou nebo po svém boku.

Děkujeme za rozhovor a přejeme vám mnoho úspěchů a zajímavých hereckých příležitostí! A pro čtenáře/diváky – aby byla součástí jejich „hledání štěstí“ občas i návštěva nějakého divadelního představení, třeba toho, kde vystupuje jemná, citlivá a okouzlující česká herečka Jana Pidrmanová.

Autor: Petr Sedlecký, Mecenáš ND, Foto: Jaroslav Šimandl