16.04.2018

Dana Kloudová: Vědění a nevědění v netradiční divadelní formě

Symbolicky na sv. Valentýna se na Nové scéně ND uskutečnila derniéra inscenace Láska a informace. Vychází z textu jedné z nejnovějších her Caryl Churchill, britské autorky, která ani po mnoha letech působení na britské divadelní scéně nevyčerpala svůj tvůrčí potenciál a i tentokrát přišla s dramatem v netradiční podobě.

Láska a informace je pro diváka zvyklého na tradiční činoherní inscenace novým, neobvyklým počinem, který vyžaduje značně zjitřenou pozornost během celé doby představení – a ta není úplně nejkratší (dvě hodiny bez pauzy mohou některé netrpělivé diváky poněkud unavovat). Klasičtější, v naprosté většině převažující forma divadla založená na vyprávění složeném z obvyklého začátku, vyvrcholení a závěru, je v tomto případě zcela rozbita a nahrazena novou moderní formou vyžadující velkou spoluúčast diváků. Ti si musejí příběh ze střípků situací a obrazů nakonec poskládat sami.

S netradičností lze začít už u textu. Ten je tzv. otevřený, není tedy direktivní a ponechává na tvůrcích, aby při vytváření inscenace využili svou vlastní představivost. Jednotlivé dialogy nejsou napsány pro konkrétní osoby, dokonce neznáme ani pohlaví mluvčích. Počet postav také není stanoven, toto rozhodnutí je zcela na volbě inscenátorů. Stejně tak i vytvoření potenciálních kulis, ve kterých se příběh odehrává. Tato volnost, kterou autorka inscenačnímu týmu ponechává, proto umožňuje vytvořit výrazně odlišné inscenace v různých divadlech. Zatímco např. v Macdonaldově britské verzi hraje šestnáct herců a scény se odehrávají na nejrůznějších místech, jako např. ve vlaku, v kantýně, v sauně, na zahradě či na upršené pláži, ve verzi české hraje jen herců devět a scén je také méně, snad jen tři výrazné.

Jednolitý ucelený příběh je rozbit na drobné fragmenty, které spolu zdánlivě nesouvisejí a lze je i různým způsobem interpretovat (a samozřejmě i pochopit). Mučení, Laboratoř, Poměr, Samotář, Hlas boží – všechno jsou to krátké úseky a je na divákovi, aby si je dal dohromady a vytvořil smysluplný celek. Ne každému se do toho ovšem chce.

Režisérka Petra Tejnorová pojala výše uvedené, v českém kontextu stále trochu exotické dramatické formy rovněž netradičně. Nezahodila možnost, kterou jí nedirektivnost autorčina textu nabízí, a rozhodla se ve své inscenaci propojit divadlo s filmem. Hned na začátku vidíme na horizont promítanou svatbu hlavních protagonistů, nalezené videozáznamy jsou pak přehrávány i v průběhu představení. Film tak pomáhá dotvořit divadlo na jevišti. Vzhledem k fragmentaci děje se mu to daří dobře. V inscenaci využívaný filmový princip found footage má tak své důležité místo.

Nejednoznačnost klipovitých scén, ale zejména vztahů, ať už pracovních či osobních, se prolíná celou inscenací. Ať už to jsou mladí manželé (Saša Rašilov a Tereza Vilišová), kteří spolu nechtějí sdílet informace týkající se vyšetřování, nebo kolegové v práci (Lucie Polišenská a Pavol Smolárik), kteří řeší neosobní propuštění zaměstnance přes email, anebo naopak pár řešící manželskou krizi vyvolanou přemírou informací, a to v podobě nevyžádaného sdělení manželce (Eva Salzmannová) o poměru jejího muže (David Matásek) s mladou milenkou (Pavla Beretová).

Jeviště je rozděleno více méně do dvou částí, na pravé straně policejní vyšetřovna, na straně levé výzkumná laboratoř, obě scénické podjednotky mezi sebou svírají ještě nedourčený meziprostor, jehož význam se v průběhu představení mění (představuje mj. pokoj, skladiště nebo výslechovou místnost). Světlo bylo vždy zaměřeno pouze na určitou část scény, ta se proto během celé inscenace co do přestaveb měnila jen málo. Jediným zajímavým oživením bylo přivezení skutečné malé lodě, anebo pokojového boxu s hyperrealistickou kuchyní.

Všechny scény, ačkoliv se jejich návaznost a spojitost mohla některým divákům hledat jen velmi těžko, mají přesto společný prvek. Ať už je výjev jakkoliv dlouhý a vystupují v něm jakékoliv postavy (manželé, milenci, vyšetřovatelé, vědci, matka a syn), všechny neustále řeší hlavní problém, a sice hodnotu a užitek informace. Je důležité ve světě všechno vědět, nebo pořád platí Sokratova myšlenka, že nejsladší je život v nevědomí? Pomáhá postavám, když se něco dozví, nebo naopak nedozví? Kde je v dnešní záplavě informací ona optimální hranice, kterou už je kontraproduktivní překračovat? Nepřináší nové poznatky naopak chaos do řádu, i když stál na chatrných nohou?

Autorka Caryl Churchill bývá někdy zařazována mezi evropské postdramatické divadlo (definované Lehmannem), jelikož účinně bourá tradiční formu divadla a jeho prvky, na které byl divák, a ten český zvlášť, zvyklý. Nutí diváka být aktivní po celou dobu, chce, aby si sám poskládal nechronologicky podávaný příběh. Zápletka je fragmentarizovaná a hledání nitek, jimiž by se jednotlivé příběhové indicie daly provázat, se publiku nijak neusnadňuje. Taková míra otevřenosti v sobě ovšem zároveň nese možnost klást si otázky nejen po identitě hledaného pachatele, ale i po smyslu a podstatě celého divadla 21. století.


Caryl Churchillová: Láska a informace

Režie: Petra Tejnorová
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna a kostýmy: Antonín Šilar
Hudba: Jan Konvalinka
Světelný design: Martin Špetlík

Premiéra 5. února 2016

Psáno z derniérové reprízy 14. února 2018

Autor: Dana Kloudová