16.04.2018

Dana Kloudová: Maryša bratří Mrštíků v moderním kabátu, na kterém není nutno dělat dodatečné záplaty

V předvečer roku stoletého výročí od založení Československé republiky přistoupilo Národní divadlo k dalšímu nastudování tradičního českého dramatu z linie vesnického realismu. Inscenace pojatá moderní formou, byť v mezích tradice, potvrdila, že i téměř 125 let staré příběhy z moravského venkova mají co říct i dnešnímu divákovi z velkoměsta.

Kdo by neznal Maryšu bratří Mrštíků. Nešťastný příběh ženy z vesnice na Jižní Moravě, která je nucena si proti své vůli vzít muže, jenž je sice bohatý, ale kterého nemá ráda. Dramatický přerod veselého, činorodého a tak trochu i umíněného děvčete v ženu, kterou její okolí přinutilo žít život, který nechce. Ačkoliv se od doby vzniku hry (1894) česká společnost přeměnila zásadními způsoby v mnoha směrech, přece jenom lze i dnes najít ve hře témata, která stále rezonují.

Režisér Jan Mikulášek, jenž je kmenovým režisérem Divadla Na zábradlí, pojal starou hru s dnes už překonanými společenskými problémy takovým způsobem, aby myšlenka díla oslovila i dnešního diváka, který má absolutní svobodu ve výběru partnera, práce, koníčků a rozhodování o svém životě vůbec. Moderní uchopení Maryše ovšem přitom citlivě respektuje tradiční rozměry hry a nepobuřuje svým příliš inovátorským pojetím. Někteří tradicionalističtí diváci v historické budově Národního divadla totiž, jak známo, většinou příliš pokrokové pokusy u „tradičních“ divadelních her odmítají (zdejší až příliš nonkonformní Král Lear v režii Jana Nebeského, který měl premiéru v roce 2011, ať je toho důkazem).

Scénografie Marka Cpina působí jako zdůraznění hlavní myšlenky hry, tedy omezování lidské svobody, neschopnosti pochopení pro ostatní a vnucování svých představ druhým. Promarněné šance a možnosti, jež jsou i dnes lidem upírány, představují položené hudební nástroje, na které nikdo nezahraje a nebude tak možno vyslechnout si libozvučnou muziku, orchestr nedostane možnost „promluvit“. Ještě stísněnější prostor asociuje nahrávací studio či jakási komora, jež je zvukotěsná; nelze slyšet Maryšiny (Pavla Beretová) prosby a výkřiky, nikdo ji ani neposlouchá. Uzavření oken nastává přesně v době, kdy se Maryša vzdá, podvolí se a podlehne tlaku všech, zejména svojí tety Strouhalky.

Ta je v podání Martiny Preissové podána asi nejsoučasněji. Nemá ani šátek, ani zástěru, ale je stylizována do vyfiknuté, trochu oplácané paničky v těsně přiléhajícím kostýmu, která navzdory hmotnému zajištění uvízla v životě. Symbolizuje typickou zestárlou sekretářku či účetní, jejímž jediným štěstíčkem je kafíčko, bez kterého by neměla dobrý den. Předobraz rezignované ženy, jakou být Maryša nechce. Neotřelým způsobem je podáno bohatství mlynáře Vávry (David Prachař). Jeho jmění nebylo představováno žádnými fádními zlaťáky, nýbrž v podobě mouky jako symbolu sytosti, zámožnosti a hmotného uspokojení. Citlivým způsobem se pracovalo i s jazykem: byla zachována jeho původní podoba i s nářečím, i když citlivému moravskému uchu se přízvuk vesnických protagonistů mohl zdát někdy až příliš český. Lidových prvků bylo v inscenaci poskromnu, což je při nehistorizujícím a „nefolklorním“ záměru tvůrců pochopitelné.

Myšlenku moderního pojetí klasické divadelní hry z konce devatenáctého století pomáhá utvářet i výběr kostýmů (Kateřina Štefková). Maryša už není oblečena ve venkovských šatech či moravském kroji s květinovou čelenkou, nechodí ale ani v roztrhané lakované minisukni a s obarvenými růžovými vlasy či s piercingem v nose. Naopak, citlivý přístup ve výběru kostýmů, které sice částečně evokují uniformitu všedních oděvů šedesátých let, ale zároveň stále působí neutrálně, vhodně odkazuje i na tradiční oděv venkovského moravského lidu. Kromě toho dostatečně pomáhá vystihnout přerod hlavní postavy: zatímco jako mladá, trochu divoká nestyda se producíruje ve spodním prádle a odmítá si obléct svatební sukni, na konci inscenace už je zahalena v tmavém ponurém oblečení, které věrně odráží její truchlivý, nespokojený a nenaplněný život v manželství s Vávrou. Zcela nezvykle, pro některé diváky možná i nesrozumitelně, jsou oblečeni rekruti a sousedé, kteří mají namísto očekávaného saka či uniformy na sobě slaměné kostýmy a výrazné masky. Mají symbolizovat německé Pelzmärtle, kteří pokřikují na nezbedné děti, mezi něž Maryša ze začátku zcela určitě patří.

V Mikuláškově Maryši se povedlo dobře zachovat ústřední téma předlohy, minulost se na scéně Národního divadla zřetelně prolíná se současností. Člověk je dnes stejně jako před sto lety často staven do situace, kdy mu okolí vnucuje svoji představu, jak má konat nebo si uspořádat život. Ani dnes druhé neposloucháme, i když s nimi mluvíme, upíráme právo na sebeurčení a respekt k druhým je leckdy v nedohlednu. Tímto byl odkaz hry zcela jistě zachován. Čistá, chladná scéna Marka Cpina ovšem nepatrně, zřejmě nikoliv záměrně, přenesla chlad i na děj samotný. Neštěstí Maryši je podáno v podobě tichého neštěstí. Divák s hrdinkou rozhodně soucítí, nemá ale onen pocit sevřeného hrdla, kdy má každou chvíli začít ronit slzy. To ovšem neubírá nic na autentičnosti inscenace, protože hluboce trpět se dá i bez potoků slz.


Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková

Psáno z představení 19. 2. 2018 v Národním divadle v Praze.

Autor: Dana Kloudová