16.04.2018

Sarah Slavíčková: „Maryšó, do Národního!“

Přes sto let stará hra bratrů Mrštíků – tradice, nebo již neaktuální téma? Maryša se opět vrací na scénu Národního divadla, nyní v režii kmenového režiséra Divadla Na zábradlí Jana Mikuláška.

Hnědé čtverce, které se dají otevírat a zavírat na pozadí scény, jakési molo se schody na obou stranách, dva velké reproduktory zavěšené ze stropu, opuštěné nástroje a sezení pro orchestr, který odkazuje na moravský folklór a připomíná vesnickou atmosféru, v níž se hra odehrává – takto vypadá úvodní scéna a dalo by se říci, že i první část inscenace.

V druhé části, která nám ukazuje život Maryši (Pavla Beretová) pět let po sňatku, na scéně dominuje zavěšené nahrávací studio s mikrofonem a molitanovou stěnou, která nepropouští hluk. Studio symbolizuje světnici a zároveň izolovaný život Maryši, která je doslova uzavřena mezi čtyřmi stěnami. Práce s jevištním prostorem je pro mne v této inscenaci velký problém. Nejenže je scéna velice minimalistická a pro mne až moc jednoduchá, důvodem je možná Mikuláškova zkušenost spíše s menšími prostory, ale i rozestavění herců a jejich pohyby působí, jako by hráli pouze pro publikum v prvních řadách. Pro diváka, který sedí ve vyšších patrech auditoria, tak jeviště může působit velice prázdně a některé scény jsou zkrátka hluché a nemají šanci vyniknout. Například posledních čtyřicet minut, tedy druhá část inscenace, se odehrává pouze ve zmíněném zavěšeném studiu, a tak se pro mne ze sedadla na galerii inscenace stala velice odtažitou (lehce jsem ztratila kontakt s jevištěm). Potenciál scény je bohužel také nevyužitý. Na molu se postavy projdou snad jen dvakrát, stejně tak opuštěný orchestr zůstává pouze symbolem, i když velice důmyslným a poetickým – koncert se nekoná, stejně tak jako nyní končí Maryšin svobodný život.

Scéna i kostýmy, které jsou velice různorodě a zvláštně namíchané, by mohly evokovat, že se tragédie může odehrávat i dnes. První problém ale nastává, když postavy zcela zbytečně říkají do mikrofonu scénické poznámky, v jakém prostoru se právě nacházejí. Proč mixování reálného prostoru na jevišti a prostoru v dramatu, který s ním nekoresponduje? Dalším problémem je výběr kostýmů (Kateřina Štefková). Na scéně vidíme připravené tradiční folklorní svatební šaty pro Maryšu, a zároveň se po jevišti prohání Francek (Matyáš Řezníček) v černých brýlích a kožené bundičce. Některé postavy jako Lízal (Vladimír Javorský) nebo Vávra (David Prachař) na sobě mají naopak velice neutrální kostýmy – například košili a kalhoty nebo sako. Také již zmíněná scéna, která, jak později zjišťuji, má v obou částech odkazovat na hudební studia, a především práci se zvukem, sice samostatně působí jako překvapivá alegorie na Maryšin život – ve chvíli, kdy uslyšíme zvuk zavření hnědých čtvercových desek, Maryša přestává protestovat a bránit se sňatku. Je to zvuk smíření a metafora k pozdější replice: „Nešťastná su, ale špatná nebudu, rozumíš mně?“ Ale ve spojení s ostatními složkami se pro mne i scénografie (Marek Cpin) stává další zvláštní a nehodící se inscenační ingrediencí.

Mikulášek také velice neotřele a promyšleně pracuje se symboly. Vávra si například několikrát vytahuje z kapsy mouku, která znázorňuje peníze, bohatství a jeho moc. Také vidíme postavy rekrutů v masopustních maskách, kteří jsou zároveň svatebčané, a během Maryšiných námluv si po intervalech posouvají židle blíž a blíž k nevěstě – i k divákům. Postavy symbolizují opět moravský folklor a tradici, ale také, díky pohybu směrem k Maryše a nepříjemnému zvuku drnčících židlí, nátlak na Maryšu, na němž se kromě rodiny podílí i celá vesnice. Musím ale podotknout, že někdy jsou symboly tak důmyslné, že je divák těžko rozklíčuje a stávají se naopak nečitelnými (viz hlavní scéna jako hudební studio).

Nejvíce vyzdvihuji dramaturgicko-režijní koncepci (Marta Ljubková, Jan Tošovský) a interpretaci postav, které jsou vystavěny velice přesně. Například Maryša svým bouřlivým tancem, dupáním a gestikulací dobře evokuje onu nesnesitelnost a zároveň zoufalost své situace. Na Strouhalce (Martina Preissová) zase díky jejímu neustálému neurotickému pití z plastových kelímků vidíme, že sice Maryšu do sňatku také žene, ale že v životě není spokojená a svoje smutné bytí, také v nešťastném sňatku, tlumí a utápí v alkoholu. Lízalka (Taťjana Medvecká) je naopak bez kousku citu, tvrdá a neoblomná. Zaměření na nejdůležitější postavy a drobná vyškrtnutí textu velice prospěla – zejména seškrtání finálních replik. Závěr inscenace takto vyzněl mnohem lépe a efektněji.

Musím přiznat, že po zhlédnutí představení, jsem si sama potvrdila, že se mě text téměř nedotýká. Nejenže mi na inscenaci nevyhovovalo její pomalé tempo a dramatičnost pro mne získala v podstatě až v úplném závěru, kdy divák mohl být opravdu napjatý, jak vše dopadne a jak si s koncem inscenátoři poradí: Uteče Maryša s Franckem? Zastřelí Vávra Francka? Co bude s Maryšou dál? Ale během představení mě také stále napadala otázka, proč se tedy Maryša stále inscenuje? Jde snad pouze o tradici? Co je na ní výjimečné? Existuje přeci spousta příběhů, které se věnují sňatku z donucení, snaze vzbouřit se proti svému osudu a sžít se se svou situací. Inscenace pro mne opravdu zůstala nejspíše, i díky jazyku a situaci, ve které se Maryša nachází, pouze pohledem do minulosti. Bohužel i tato jedenáctá Maryša, která se tak trochu ztratila v čase, pro mě tedy setrvala vzdálenou a já se sama sebe ptám: „A nebude-li Maryša chcet--- Co nebude chcet?!- A bude vůbec divák chcet?“


Alois Mrštík, Vilém Mrštík: Maryša

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Zvukový design: Michal Cáb
Světelný design: Ondřej Kyncl

Psáno z představení 19. 2. 2018 v Národním divadle v Praze

Autor: Sarah Slavíčková