19.04.2012

Rozhovor s Richardem Krajčem

Po více než pětileté pauze se na jeviště Stavovského divadla opět vrací herec a zpěvák Richard Krajčo – tentokrát v roli Figara.

Na prkna Stavovského divadla se vracíte v nové roli po pořádně dlouhé odmlce… Co ji zapříčinilo?
Dobrovolná divadelní abstinence. Dlouho jsem byl na křižovatce mezi hudbou a divadlem a jednoho dne se musel rozhodnout výrazněji pro jeden směr. A srdce se tak nějak rozhodlo vydat tím muzikantským směrem a s mou ženou jsme nakonec Kryštofa vzali do rukou i manažersky. A posléze se objevily další radosti, a sice děti, a to byl další z důvodů, proč se divadlo na chvíli dostalo na vedlejší kolej.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste po Richardovi III. potřeboval načerpat nové tvůrčí síly. Povedlo se Vám to? Co považujte za nejdůležitější z toho, co jste se za tu dobu prožil?
Nevím, jestli se mi to povedlo, ale už jsem se těšil, a to bylo rozhodující. Za těch pět let se toho událo opravdu spousty, ale za nejdůležitější považuji již zmíněné potomky. Nejen, že zamíchají kartami, které do té doby máte na stole, ale prostě změní vše od základů a pomohou najít priority. A pokud jde o práci, tak nejdůležitější je asi zrod našeho „domácího“ vydavatelství. Na naší značce vychází nejen Kryštof, ale i mladé talentované skupiny, kterým jsme se rozhodli pomáhat. Existují zde nejrůznější talentové soutěže, ale talenty z garáží, kteří umí napsat pěkné písně s českým textem, nikdo vytáhnout nechce. A pro mě je mnohdy důležitější to, co chce autor říct a jde to z něj, než „ideální“ hlasové dispozice. A my se rozhodli místo účasti na charitách nejpodivnějších charakterů podporovat spíše tento směr. Točit desky, klipy, zařizovat koncerty těm, ve kterých podle nás něco je a kterých by si hudební kritika třeba nevšimla, protože nejsou dost „cool“, „independent“, nebo jsou dokonce „pop“. První takovou partou jsou mladičtí kluci z kapely Nebe.

Jak se na svého Richarda III. díváte s odstupem těch šesti let? Co jste se díky setkání s ním naučil? Máte ho stále rád?
Mám ho radši a radši. Jsou prostě role, na které pak vzpomínáte celý život a Richard III. je bezesporu jedna z nich. A myslím, že nikdy nepřestanu být Michalovi Dočekalovi vděčný za to, že zariskoval a dost nečekaně obsadil mě.

Pociťoval jste za tu dobu něco jako stesk po divadle?
Nechci se rouhat, ale stesk to nebyl, protože jsem se na jeviště pořád vracel. Ať už s Richardem III. nebo s Richiem v divadle Ungelt ve hře Láska a porozumění. Ale ve chvíli, kdy jsme s kapelou naplánovali rok a půl dlouhou koncertní pauzu, jsem věděl, že přišel čas si zase něco „zahrát“.

S jakými pocity jste teď začal zkoušet?
Jsem trémista, takže přišla nervozita. Jestli jsem to vlastně nezapomněl.

Čím Vás přilákal právě Figaro?
Tím jak o něm Michal Dočekal mluvil. On vás dokáže pro věc nadchnout a u mě mu to trvalo asi tři vteřiny. A jeho výklad určitého Figarova rebelství je mi svým způsobem hodně blízký.

Na jaké divadlo se diváci můžou těšit? Budete i zpívat?
Snad na pěknou komedii s určitými přesahy, krásné obsazení a… ano zpívat budu, na což se těším nejméně. Radši tyto své role odděluju, ale snad díky zajímavé kapele, bude zajímavá i hudební složka hry.

Máte rád Mozartovu hudbu?
Snad mě diváci neodsoudí, ale mám přece jen blíž k soudobé muzice a tak bych radši zmínil třeba partu Chris Martin, Guy Berryman, Will Champion & Jonny Buckland neboli Coldplay, jejichž muzika přearanžovaná např. pro smyčcový kvartet je opravdu lahůdka.

Říkáte, že skládání písniček je pro Vás terapie – dáváte do nich vše, z čeho se potřebujete vyzpívat – funguje Vám to tak i s divadlem…? Vnímáte také divadlo jako terapii?
Divadlo mám spíš jako určitý fyzický ventil. Člověk ze sebe pak dokáže vyždímat i spoustu negativní energie. V případě mých rolí to šlo skoro samo. Neměl jsem zrovna štěstí na pozitivní chlapíky.

Co je pro Vás dnes nejsilnějším zdrojem energie?
Hmm, obrátil bych to spíš na relax, tedy pokud můžu. Tam totiž dominuje motorka, pak ještě jeden úžasný stroj v mé garáži a pak pobyt na našem statku v Krkonoších.

Jaký jste otec? Mají Vás děti v hrsti?
Snažíme se být kamarádští ale i přísní. Asi se pokoušíme praktikovat to, co na nás praktikovali naši rodiče, a víme, že to zabralo(… hihi)

A mají rády Vaše písničky?
Ony mají rádi písničky obecně, takže mezi Šmoulama, titulními písněmi z Bořka stavitele, Červeného traktůrku či Požárníka Sama si občas pobrukují naše Střepy nebo DuDuDuu. Ale momentálně u nich vede Legosvět od těch mladíků z Nebe.

Jestli se nepletu, tak si právě dáváte odpočinek od koncertů s kapelou – připravujete nové album, nebo jen odpočíváte?
Navenek to může vypadat, že se nic neděje, protože neplníte koncertní sály, nikde nevisí vaše plakáty a billboardy a rádia nehrají nic nového, ale pod povrchem to dávno vře. Dokončili jsme a vydali CD/DVD z kinotour, které obsahuje koncert i dokument, který za námi v kinech běžel na plátně, s americkým producentem Yaronem Fuchsem jsme dokončili demosnímky pro nové album, které začneme točit v květnu, vydali a zprodukovali Nebe, snažíme se je dostat na letní festivaly a už připravujeme tour k nové desce Kryštofa, tzn. že absolvujeme schůzky s potencionálními sponzory, jezdíme po halách, vymýšlí se scéna, strategie, aby bylo vše připraveno. Rozhodně se nenudíme. Život kapely prostě není jen koncert – to už je jen třešnička na dortu.

Autor: Kateřina Ondroušková, Foto: Martin Špelda