25.06.2012

Patetická reflexe patetického inspicienta....

Končím svůj první (a snad ne poslední) rok angažmá v ND na postu inspicienta Činohry. Velmi perný rok. Přebíral jsem 11 stávajících inscenací + jsem nazkoušel 3 nové premiéry. Navíc jsem nikdy před tím inspicienta nedělal, a přišel jsem z divadla pro děti do divadla nejprestižějšího, které je pro mě chrámem sv. Víta našeho divadelníctví. Dalším „závažím” byl fakt, že jsem nastupoval po kolegovi, který byl všeobecně oblíben a byl ispicientským machrem. Také mě většina kolegů a „přátel” varovala, že vstupuji-li do ND, vstupuji do „jámy lvové” českého divadla. Do arény, kde požírá jeden druhého. Měl jsem velký strach a až paralyzující pocit odpovědnosti.

První „svou” inscenaci, KRÁLE LEARA, jsem zkoušel s režisérem J. Nebeským, k jehož inscenacím z posledních let mám rezervovaný vztah. Dostal jsem panický strach. Zbytečný strach, který jsem překonal především díky třem Learovým dcerám – Evě Salzmannové, Petře Špalkové a Kateřině Winterové, asistence Evě Kafuňkové, dramaturgyni Ivě Klestilové a nápovědce Alence Kubečkové. Prožil jsem krásné rozvolněné (někdy až přespříliš rozvolněné) zkoušení a Leara dělám velmi rád, i když jako divák bych si jej nevybral.

Záhy jsem začal zkoušet s panem šéfem ENRON a zas mě opanoval strach: zkoušení s režisérem, k němuž léta vzhlížím s úctou a v obsazení s legendárním Václavem Postráneckým. Strach to byl neopodstatněný. A opět mi od něj pomohla asistentka režie, tentokáte Leona Primová a již „spřízněné” Petra Špalková s Alenkou Kubečkovou. Zkoušení Enronu bylo precizní, přesné, logické, analytické, rozumové. Tedy přesně takové, jaké mi vyhovuje. Stejná je i inscenace. Mnou milovaná inscenace. Michala Dočekala jsem si postavil na ještě pevnější piedestal.

Při třetí inscenaci jsem se setkal Janem Kačerem a především s Ivou Klestilovou, Táňou Medveckou a skvělou výtvarnicí Katarínou Hollou. Byl jsem přítomen magické vivisekci křehkého a těžko uchopiteného textu Martina Františáka KARLA. Vznikla výsostně ženská, silně emotivní, nejednoznačná inscenace. Pro mě opět obohacují setkání.

Červen jsem měl trochu smutný. Loučil jsem se s několika inscenacemi. Většinou mnou oblíbenými. Odderniéroval se výborný HISTORICKÝ MONOLOG Dr. E. Háchy s brilantní Evou Salzmannovou, která patří k pokladům, které jsem díky ND získal. Skvělá kolegyně, skvělý člověk, skvělá přítelkyně. S těžkým srdcem jsem se též loučil s inscenací CO SE STALO, KDYŽ NORA OPUSTILA MANŽELA, kde jsem sice jen alternoval s kolegou Milanem Školníkem (a první představení jsem dělal se smrtí v očích na zájezdu v Polsku), ale velmi mi přirostlo k srdci. Nádherná ironická a ironizující, syntetická, apelativní inscenace M. Dočekala s bravurním výkonem Kateřiny Winterové v hlavní roli. Škoda. A poslední loučením této sezony je derniéra problematického nastudování KONCE MASOPUSTU. Pozorovat dialogy Kateřiny Holánové s Igorem Barešem či společné scény pánů Bareše, Švehlíka a Beneše, to byl vždy zážitek. Škoda, že se inscenace minula diváckým účinkem.

Těším se na příští sezonu, kterou mám vysloveně ženskou. Čeká mě práce na Molièrově PÁNOVI Z PRASEČKOVA s režisérkou Hanou Burešovou, kterou mám již drahně let moc rád a za jejími inscenacemi cestuji. Tedy milovaný autor a skvělá režisérka. Dále se těším na práci s režisérem Štěpánem Páclem při zkoušení ryze dámské incenace – autorka žena (Lenka Lagronová), dámské obsazení a výsostně ženské téma hry Z PRACHU HVĚZD. Sezonu bych pak měl zakončit spoluprací s další režisérkou mého srdce, s Lucii Bělohradskou při zkoušení incenace OSLŇUJÍCÍ PACH BÍLÉ. Zde se navíc nesmírně těším na setkání s Katarínou Hollou. Možná jen lituji, že nebudu dělat s M. Dočekalem STÝČKA VÁŇU, ale nemohu mít vše. A navíc jej určitě budu za kolegu Školníka občas skákat. ;-)

Hodnotím-li si svou první sezonu v ND, pak ji hodnotím jako šťastné období. Prorocká slova mých „přátel” o jámě lvové se ukázala lichými. Myslím, že v ND nepanuje tolik závisti a nenávisti, jako v mém minulém působišti, kde šlo pouze o to, kdo bude hrát Modrého pejska a kdo Žlutou kočičku. Lidé se zde chovají vesměs slušněji než je tomu ve „venkovním” světě. A nejvíce mě překvapilo a potěšilo, že jsou zde lidé „praštění divadlem” a jde jim především o dobré divadlo. Myslím i kolegy z techniky, rekvizitáře, garderobu, maskérny, administrativu ap. V ostatních divadlech to nebývá běžné. Už jsem se letmo zmínil o lidech, kteří mi mou cestu v ND usnadnili – E. Kafuňková, L. Primová (asistentky), A. Kubečková a Z. Němečková (nápovědky), M. Školník (inspicient) či podstatně E. Salzamnnová. Rád bych poděkoval ještě mnoha lidem – mým průvodcům, ale to bych byl jak celebrita na Oscarech. :-) Tak tedy snad ještě jmenovitě děkuji kolegovi inspicientovi Vaškovi Bláhovi, tajemnici činohry Kateřině Vorudové, hercům Igorovi Barešovi, Jiřímu Štěpničkovi, Petrovi Motlochovi, Kateřině Winterové, Jaromíře Mílové, Kateřině Holánové a „holkám” z garderoby Blance Látalové a Jiřině Hušnerové. Díky nim pro mě ND zůstává stále oním chrámem sv. Víta českého divadla.

Miroslav Král, inspicient ND

Autor: Miroslav Král