23.09.2012

Zkoušíme PÁNA Z PRASEČKOVA - díl první: ferman

Začali jsme zkoušet první inscenaci letošní sezony - Moliérovu u nás málo hranou komedii PÁN Z PRASEČKOVA. Začal nádherný i strašlivý “alchymistický přerod hmot. Psaná slova se během cca dvou měsíců změní v živý umělecký ertefakt, který bude po několik let plnit hlediště Stavovského divadla. Tedy v ideálním případě, v nějž pevně věřím.

Pokusím se Vám v několika blocích přiblížit zkušební proces zmiňované inscenace, na němž je možné modelově demonstrovat vznik jakékoliv divadelní inscenace a přiblížit každodenní život divadelní. Začneme od Adama:od vyvěšení fermanu s obsazením.

Divadelní život přináší několik zásedních krizových momentů:

1) Záskok
2) První zkouška na jevišti, kde se zjistí, že na zkušebně nazkoušené scény na jevišti absolutně nefungují Všichni mají pocit, že uplynuvší tři týdny byly k ničemu.
3) První oblékaná zkouška, kdy z šaten často zní zvuk trhání látek, pukání zipů, křik a pláč herců i garderobiérek, výtvarník létá po divadel jak hadr na holi a na jeho hlavu se snáží ze všech stran hromy, blesky (občas i chvála)
4) Dekorační zkouška, při níž se zjistí, že se dekorace nevejde na jeviště, některé její části zakrývají divákům ze 2/3 scény naaranžované v náznaku.... Přestavby trvají mnohem déle, než se předpokládalo a navíc to celé nejde nasvítit.
5) První hlavní zkouška (jede se vše v plné dekorací, kostýmech, líčení, se světly, zvukem...), která většinou končí kolapsem všech i všeho a zjištěním, že premiéra nebude, protože inscenace nefunguje. Nestíhají se převleky, přestavby, herci nejsou slyšet, výraz jim zakrávají klobouky a paruky, inscenace nemá temporytmus...
6) Premiéra, 1/2 lidí od rána zvrací, 1/3 sedí na toaletě, 1/4 praktikuje autodenní trénik a všichni svorně se ujišťují, že by to chtělo ještě alepoň 10 dnů zkoušení, protože takhle těžký (pitomý/moderní/archaický/zásadní/ komický...) text se nadá za tak krátkou dobu pořádně nazkoušet. A ještě pár zkoušek sežral zájezd/státní svátek/záskoková zkouška v jiné inscenaci...

Všechny tyto situace (téměř) vždy končí katarzí všech (a všeho), takřka dle pravidel Aristotelovy Poetiky. Záskok se povede (část kolegů dokonce tvrdí, že záskokář by roli měl hrát nastálo nebo alespoň alternovat s původně obsazeným kolegou, neboť ji hraje lépe ;-) ). Premiéra dopadne výborně a všichni jsou za to šťastní a zároveň nešťastní, že tak krásné a klidné zkoušení končí.
Nejkrizovějším momentem, který většinou neústí v očistnou katarzi, je dle mého soudu VYVĚŠENÍ FERMANU u vrátnice divadla, kde je uvedeno obsazení nově zkoušené inscenace. Většina herců jej čte zhora dolů, tedy od hlavních postav k epizodám. Čím níže oči klesají, tím stoupá většinou jejich smutek či vztek. Nasadí-li se v divadle Hamlet, tak je jisté, že v souboru chodí 5 Hamletů, 4 Claudiové, 4 Learti a 5 Ofélií + 9 Gertrud, ale jako naschvál zde není ani jeden Horatio a už vůbec žádní Osric, Fortibras natožpak Herečka z Hamletovy herecké trupy. Ti neobsazení nebo obsazení do Osrica, Fortibranse..., si pak ve valné většině v sobě ukládají křivdy, bolesti, pocity marnosti, které je tíží, táhnou k zemi a paradoxně dusí jejich herecký potenciál. Začarovaný kruh. Ó, jak jsem rád, že jsem po roce nechal studia herectví a vrhl se na divadelní teorii! A nemusím tudíž stát před fermanem s chvěním okolo žaludku a s podlamujícími koleny. ;-) Chovám však stále k herectví a hercům (zvlášť k herečkám, kterých je víc, ale ženských rolí nepoměrně méné a pro určitý věk téměř žádné) velikou úctu a obdiv.
Díky milý kolegům v ND, Vaškovi Bláhovi a Milanovi Školníkovi, máme ten luxus, že si vždy koncem sezony rozebereme inscenace, určíme si, kdo kterou bude v nadcházející sezoně inspicírovat. U nás je jen jedno riziko, že dostaneme zlobivé herce. V té letošní sezoně mi byl dán dar, že mohu pracovat s milovanou režisérkou Hanou Burešovou na Pánovi z Prasečkova mého zbožňovaného autora Moliéra. RADOST. Další radostí pro mě bylo, když jsem si na fermanu přečetl skvělé obsazení v čele s bardy ND – V. Postráneckým, J. Štěpničkou a M. Stehlíkem, v němž dále figurují mladí milý kolegové J. Pidrmanová, P. Beretová, R. Mácha, F. Rajmont a O. Pavelka. Další šťastnou informací je autor hudby J.-B. Lully, geniální skladatel na dvoře Krále Slunce, jehož hudba je pevně svázána se všemy Moliérovými hrami žánru commedie-ballet (mj. Protivové, Láska lékařem, Zdravý nemocný, Měšťák šlechticem...). Bonusem je současný skladatel a úpravce Lullyhu hudby Vít Zouhar, orchestr Collegium 1704, který se specializuje na autentickou interpretaci staré hudby a šéf - dirigent Václav Luks. Stejný hudební tandem se podílí na evergreenu činohry na scéně historické budovy ND, na Pitínského inscenaci Radúza a Mahuleny, kterou mám tu čest inspicírovat. Trešničkou na dortu předmětného fermanu je hostování Vojtěcha Spurného, špičkového evropského dirigenta a renesačního člověka. Tato skutečnost mě - nadneseně řečeno – smiřuje s angažmá v činohře. Mým snem a pro mě nejvyšším uměleckým oborem je opera. Má láska. Má posedlost. I proto tak rád dělám představení Radúze, Furiantů a Enronu, kde je velký podíl hudby. Ale abych nebyl nespravedlivý, v činohře ND jsem SAKRA rád.

A teď vzhůru na 1. čtenou zkoušku. O té zas příště!

Mirek Král

Autor: Miroslav Král, inspicient