22.10.2012

ZKOUŠÍME PÁNA PRASEČKOVA: díl třetí: aranžujeme, zpíváme, tančíme, točíme... zkoušíme

Zkoušení inscenace Pán z Prasečkova se zlomilo do své druhé poloviny. Opustili jsme zkušebny a zkoušíme na jevišti Stavovského divadla. Stal se malý zázrak: vše, co režisérka Hana Burešová spolu s herci naaranžovala ve zkušebnách, drží pohromadě, a to i navzdory tradici, že prvním vstupem se na jeviště se téměř vše nazkoušené rozpadne.

Aranžovaní a zkoušení situací v náznaku scény na jevišti již obohacují další složky inscenace. Točí se točnou, přičemž se hledají její správné polohy, směr i rychlosti otáčení. Je to pro herce někdy únavné, neboť se občas čeká, točna se vrací, točnař si akce (vč. rychlostí ap.) zaznamenává do počítače, ispicient a asistentka režie do textu ap. Je však nezbytné, aby byla točna využita fuknčně a její pohyb byl organicky provázán s inscenací. Rezonoval s jejím temporytmem. Není nic trapnějšího, než když se děj zastaví a točna se točí jen proto, aby přivezla novou dekoraci. V naší komedii je točna režisérkou Burešovou využita jako součást barokní divadelní mašinerie (podobně jako propady či tahy, na nichž se bude vznášet Amor Filipa Rajmonta), s jejíž stylizovanou podobou pracuje scéna Martina Černého a zároveň je součástí intrikánského soukolí, ovladáného hlavními intrikány Nerinou a Sbriganim, kteří jej často pouhým gestem uvádějí do chodu.

Hudební skladatel V. Zouhar dodal nahrávku zkušební verze scénické hudby (úprava původní Lullyho hudby), která bude při představení hrána živě Collegiem 1704. Pouštíme ji prozatím od ispicientského pultu, aby herci získali pojem, v kterých místech scénická hudba bude, jakou náladu přinese a hlavně, aby mohli pod vedením choreografky J. Vašákové pracovat na pohybové složce.

Herci jsou oblečeni ve zkušebních kostýmech (vč. obuvi), které simulují tvar a vlastnosti finálního kostýmu, jenž často udává gestus pohybu, omezuje i napomáhá. Ve zkoušené inscenaci asi nejvíce pomáhá kostým Pavle Beretové, jejíž Nerina je v tzv. Doktorském finále (tančeném a zpívaném cca 10-ti minutovém čísle) převlečená za Paťatého buclíka a vězí v ohromné molitanové duté kouli, v níž se jednou ztrácí, jindy připomíná obřího koblížka na cestách, metá kozelce, válí sudy a při barokní operní hudbě tančí a zpívá, samozřejmě k tomu všemu má paruku, náhlavec, rukavice ap. Pavla to tradičně zvládá bravurně a lehkonohou elegancí. Další náročný omezující i napomáhající převlek má Václav Postránecký, jehož Pán z Prasečkova je zběsilým dějem přinucen se ve 3. aktu převléknout za šlechtičnu: zdobí jej krinolína, korzet, paruka a především extravagantní dámské boty na velmi vysokém podpadku! Václav, ač pán v nejlepších letech, kterému nejvíce svědčí pohodlná obuv, si svého převleku úžívá a střihem se změní z vystrašeného venkovského šlechtice v cudnou panoptikální krasavici, jejíž počestnost drsně ohrožují nejprve dva opilí falešní Švýcaři, tj. převlečený Sbrigani O. Pavelky a milovník Erast R. Máchy a posléze dokonce rustikální policejní Seržant F. Rajmonta. Kostýmů bude v této komedii opravdu požehnaně, neboť se jedná o tzv. převlekovku, kde se každý několikrát za někoho převléká (kupř. Nerina P. Beretové se převléká za již zmiňovaného Paťatého buclíka, Soudce, Pikarďanku) nebo jeden herec hraje více rolí (např. F. Rajmont hraje Amora, 1. lékaře, 1. advokát, Seržanta). Všechny kostýmy musela výtvarnice K. Štefková navrhnout tak, aby souzněly s režijně-výtvarnou koncepcí, byly efektní, pomáhaly hercům a umožňovaly velmi rychlé převleky. Výtvarnice zvolila tzv. systém vrstvení, tj. na základní kostým se přidávají výrazné a rychle měnitelné prvky – pláště, klobouky s našitými parukami, rukavice...

Hrací kostýmy se již šijí v dílnách na Floře a hotové se do divadla přivezou na tzv. oblékanou zkouškou, které se koná cca 14 dnů před premiérou. Na Floře se vyráběji i paruky (ve vlásenkářské dílně), boty, šperky, brbění (to v Pánovi z Prasečkova bude oblékat F. Rajmont jako Amor a M. Stehlík jako Biřic). V dílnách vznikají často i velmi specifické kostýmní doplňky či rekvizity, pro tuto Moliérovu komedii to jsou např. vnitřnosti vč. naddymenzovaně dlouhých střev v dutém břišním varonu (= vycpávka) pro V. Postáneckého či doktorská kniha – bunínek pro 1. lékaře F. Rajmonta.

Prozatím herci zkoušejí s náhradními rekvizitami, které přesně evokují ty hrací. Pomáhají hercům zpřesňovat akce či určovat hrací prostor. Některé zástupné rekvizity působí ve spojení s akcí lehce absurdně, kupř. Sbrigani za sebou táhne namísto dobového cestovního kufru doručovateskou tašku na kolečkách ap. Tradičně se začalo zkoušet se spoustou rekvizit, které v průběhu zkoušení odpadávají (splnily svůj úkol, pomohly herci navodit správnou náladu, gryf a nejsou již potřeba). Ve finále jich zbude jen pár a jejich výslednou podobu spolu s režisérkou určí scénograf.

Pán z Prasečkova se zkouší současně na 4 frontách: na jevišti se zkouší situace a aranžuje se, ve zkušebně se korepetuje zpěv pod vedení V. Lukse a pod dozorem M. Buchty se piluje výslovnost staré francoužštiny, na sále spolu s J. Vašákovou herci cvičí barokní divadelní gesta a dřou dobové tance – gavota, pavana, menuet a v jiné zkušebně zkouší své role děti. V inscenaci hraje 6 dětí ve 100% alternaci, tj. zkouší 12 dětí. Valem se blíží den, kdy se vše střetne na jevišti – herci budou hrát, k tomu zpívat a tancovat na živě hranou hudbu, rozjede se scénická mašinerie, nastoupí děti... A vše bude mílovými kroky směřovat k premiéře a my si budeme přát, aby se natáhl zkušební čas alespoň o týden.
Nebylo by ale správné nezmínit se, že gruntem inscenace zůstává i pod návalem výše uvedených prvků především text, přesné určení a striktní dodržování žánru a režijní koncepce a vytváření situací! Režisérka Hana Burešová spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem zvolila žánr pro Moliéra typický, komedii charakterů, přičemž maximálně využila původního žánru, v němž byla komedie napsána, komedii-balet (taneční finále, zpěvy, groteskně estetizovaná babábile, převleky). V centru její pozornosti stojí Pán z Prasečkova jakožto oběť kruté zlaté mládeže, která trýzní člověka jen pro svou bezzuzdnou nemorální zábavu. Pán z Prasečkova je hloupý, nadutý, ale jeho protivníci jsou krutí, bezzkurpulózní antihrdinové, kteří převrátili světaběh, což bylo dříve možné jen během Svátku bláznů a karnevalu, jehož ozvuky jsou v naší inscenaci též obsaženy. Herci tuto koncepci přijali za svou, což je polovinou úspěchu. Je radostí pozorovat, s jakou rozkoší si lebedí bardi V. Postánecký, J. Špěpnička a M. Stehlík ve svých rolích, jak se přesně trefují do žánru a stylu, přičemž své role až marnotratně obohacují. Mladí kolegové se s tímto žánrem setkávají poprvé. Někdy pochybují o svém nasazení, mají strach, aby nepřeťápli, tzv. nepřehrávali. Ale citlivý a logický přístup režisérky jim pomáhá, takže veškeré pochybnosti se rozplývají.

Jsme na počátku 2. poloviny zkoušení inscenace. Bývá to zvláštní období, které je pro všechna zkoušení stejné: pocit zastaveného času, únavy, pochybností. Pokud se mě týká, takové pocity nyní nemám. Zkoušky mě baví. Baví mě to, co vzniká na jevišti. Baví mě práce Hany Burešové s herci i s námi ostatními. Je radost celý ten zázrak pozorovat. A navíc mě připadá, že ani kolegy nezasáhla zkušební letargie.

Mirek Král

Autor: Miroslav Král, inspicient, Foto: Hana Smejkalová