23.01.2013

Leona z rodu divadelního

Hercule Poirot by byl polovičním Herculem Poirotem bez své věrné a výkonné sekretářky Slečny Lemonové. Činohra ND již téměř 30 let (přesně 29) má svou Slečnu Lemonovou v pomocné režisérce (či asistentce režie) Leoně Primové, která v době vrcholu loňského adventu oslavila své významné kulaté narozeniny. Analogie se slavnou sekretářkou je nasnadě: Leona, ač sama vystudovaná režisérka, stojí při vzniku inscenace cudně v pozadí, kde tvoří pevné zázemí pro režiséra, herce a celý tvůrčí tým. Domlouvá program zkoušek, úzce spolupracuje s vedením činohry, koordinuje spolupráci výtvarníků, dílen a herců, zajišťuje herce – externisty, dětské herce, o které se s velkou laskavostí stará nejen během zkoušek, ale i během všech představeních... A především plní přání (někdy i rozmary) režisérů a herců, “hasí zkušební emoční požáry, k čemuž ji výborně pománá nadhled, výsostně stoická povaha a smysl pro suchý anglický humor! Dalšími Leoninými charakteristikami a spojnicemi se Slečnou Lemonovou je neokázalost, zásadovost.... a záliba v tabulkách a ve strukturování veškerého práce, což nejen ji ulehčuje práci. Mezi další Leoniny povinnosti patří zkoušet záskoky v inscenacích, u jejichž zrodu stála, hlídat uměleckou úroveň představení svých inscenací, organizovat a ev. vést oprašovací zkoušky.

Slečna Lemonová je tělem i duší oddána Poirotovi, Leona je stejně oddaná Národnímu divadlu. A divadlu vůbec. Asi tomu nemůže být ani jinak v zhledem k prostředí, z něhož pochází. Leona je dcerou herců ze starého českého divadelního rodu Tůmů (dědeček byl svého častu velmi znýmý a hraný český dramatik). Její tanínek i maminka byli herci, kteří prošli divadly v Jihlavě, v Karlových Varech až nakonec zakotvili v Mostě, který se Leoně stal na dlouhá léta domovem a kam se i dnes s láskou vrací. Leoniným bratrem byl jeden z nejlepších českých divadelních fotografů Miroslav Tůma, jeho ženou a Leoninou švagrovou pak přední členka Městských divadel pražských v době slavného ornestina, Hana Kreihanslová. Leoniným švagrem je herec Miloš Kopečný, člen Divadla pod Palmovkou, který v současné době hostuje na scéně Stavovského divadla v roli Oronta v Moliérově Pánovi z Prasečkova. Nejúžeji je Leona svázána se svou sestrou Romanou Tůmovou, slavnou českou kostýmní výtvarnicí. Jejich sesterský vztah jim lze často jen závidět.

Leona po studiu na střední škole působila krátce v Divadle Na Vinohradech a poté vystudovala režii na DAMU pod vedením Ladislava Vymětala. Absolvovala v roce 1981 režií Gerschovy hry I motýli jsou volní (hráli D. Batulková, A. Navrátil, D. Čárová, D. Sitek). V roce 1982 hostovala v Těšínském divadle Český Těšín, kde režírovala Hoffmeisterovy Zpívající Benátky (na motivy C. Goldoniho). Tato její 1. samostatná režie úspěšně proveřila i její schopnosti herecké: těsně před premiérou se zranila představitelka hlavní ženské postavy Eleonory Veronika Forejtová a Leona za ní musela odehrát nejen premiéru ale i několik repríz. Po DAMU Leona pracovala v NIPOSu (Oddělení Ministerstva kultury, které se zabývá amatérkou kulturou), kde lektorovala přehlídky amatérského divadla či režírovala (mj. slavná inscenace Šotolovy hra Padalo listí, padala jablíčka s čelákovským souborem).

V roce 1984 nastoupila jako asistentka režie do činohry Národního divadla a hned 1. inscenací, na které se podílela, byla proslulá Hubačova Stará dobrá kapela (podle televizního filmu Nezralé maliny) v režii jejího profesora Ladislava Vymětala a v hlavních rolích s živoucími hereckými legendami Rudolfem Hrušínským, Martinem Růžkem, Vlastimilem Brodským j. h., Františkem Filipovským či Libuší Havelkovou. Na tuto inscenaci Leona asi nejvíce vzpomíná. Jmenovaní herci pro ni představovali konstantu českého divadla, grunt divadelní práce, divadelní i lidské etiky. Od té doby Leona pracovala s mnohými režiséry a mnohými opakovaně (J. A. Pitínský, M. Dočekal, V. Strnisko, O. Krejča, L. Smoček, J. Kačer, E. Eszenyi...) a na inscenacích organizačně více něž náročných na připravu (kupř. P. Caudel -Saténový střevíček, J. W. Goethe – Faust, T. Bernhard – Portrét umece jako starého muže, W. Shakespeare – Mnoho povyku pro nic, L. Stroupežnický – Naši furianti). A vše zvládla a zvládá s přehledem a s humorem. Čas od času si Leona odskočí zarežírovat do milovaného mosteckého divadla (mj. J. Anouihl – Dámský orchestr, J. Dell, G. Sibleyras – Půldruhé hodiny zpoždění), v ND několikrát režírovala Adventní koncerty (koprodukce opery a činohry ND). Jako asistentka režie v roce 1996 dokonce i hostovala ve Vinohradském divadle, kam si jí s sebou vzal režisér Strnisko, když zde připravovala inscenaci Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy.

Když jsem přišel do divadla, tak jsem měl před Leonou ostych. Byla velmi výkonná, přesná, logická... Cítil jsem vedle ní vlastní nedostatečnost, což mě blokovalo. Až příliž jsem se bál vlastního selhání. Nevěděl jsem, jak se k ní dostat. Pracoval jsem v té době s asistentkou režie Evou Kafuňkovou na inscenaci Krále Leara, která má úplně jiný styl práce i myšlení. S Leonou jsem se setkával jen ve zděděných inscenacích (Konec masopustu, Listy důvěrné, Naši furianti, Radúz a Mahulena, Čaj u pana senátora). Snažila se mi všemožně pomoci. A pomohla. VELMI. Zlom nastal, když jsme spolu letěli do Varšavy s představeními inscenace Co stalo, když Nora opustila manžela, kde jsem zaskakoval za kolegu Milana Školníka. Celé tři dny jsme trávili spolu. Povídali jsme si o všem možném, o knihách, hudbě, o lidech, o vaření a především o divadle . A chodili jsme. Zjistil jsem, že oba drnkáme stejnou strunu. Po návratu z Varšavy jsme obratem spolu začali zkoušet Enron a myslím, že se z nás stali přátelé. Občas spolu zajdeme na oběd, občas se jdeme projít po představení po Starém Městě... Jsem rád, že mám s Leonou tolik představení.

Začal jsem přirovnáním Leony ke Slečně Lemonové. Je zde ale nekolik velkých rozdílů: Leona je na rozdíl od oné sekretářky šarmantní Dámou se smyslem pro humor. Cením si na ní, krom nepopiratelných lidských kvalit, jejího oddání se divadlu, pokory, nadhledu. Lidé jako Leona tvoří základy každého divadla, šířeji každého společenství, jsou mu oddání, jsou s ním srostlí, ukrotí v jeho prospěch vlastní ambice. Hercule Poirot měl svou Slečnu Lemonovou, Každý má svého Leona a činohra Národního divadla má svou Leonu. Kéž ji má ještě dlouho.

Miroslav Král

Autor: Miroslav Král, Foto: Hana Smejkalová