25.01.2013

Jak to vidí: Michal Dočekal

Dostávám v poslední době tak krásné sešity a bloky -snad sám Hemingway měl takové- ale vzbuzují ve mně obavu: cokoliv do nich napíšu bude stěží mít hodnotu papíru, na kterém to stojí.
A co teprve psát do Divadelních novin, v nichž mi Richard Erml velkoryse nabídl prostor. To už přeci musí být sakra závažné psaní! Tady se nelze uchýlit k nějakým výpiskům z čtenářského deníku, tady přeci nejde o nějakou „kulturní hlídku“, tady jde o všechno!...

Myslím si a chtivě se o prostor v tisku hlásím. Někdo už přeci musí napsat, že financování kultury je tragické a nepřijatelné, že problémy v Národním divadle /neobhajitelný vyhazov ředitele, zastaralý model fungování, škrty v rozpočtu atd/ poukazují na celospolečenské problémy, že podceňování kultury je v přímém vztahu s nedostatečnou kultivací a kultivovaností našeho veřejného a politického života, že kdyby se víc dávalo na „kulturu“, že by se míň kradlo a tak dále a tak dále..
Ale chci já číst další nářek na toto téma? Nechci.

Mám jenom nutkání o tom psát. Psát něco v tom smyslu, že od režimu, který se zasadil o nepostavení Národní knihovny se nedá čekat nic jiného než propadlý tunel a kdesi cosi. Ale kašlu na to. Napsali to jiní a líp. Já se omezím na pár povrchních dojmů z cest.

Cestopis je lepší než lamento.

Každoročně máme to štěstí, že k nám přicestuje díky festivalu německého jazyka několik špičkových inscenací z Německa a Rakouska. My na to pomalu dvacet let koukáme a říkáme „pane jo, Němčouři za to uměj vzít“ nebo řekneme něco duchaplnějšího. Zatím nás to ale neovlivnilo natolik, abychom mluvili o podmínkách, ve kterých takové divadlo vzniká a může vzniknout. Víme, že Němci mají BMW, Siemens,Miele a divadlo a tím je to holt odbyto. U nás je pro zřizovatele kritériem kvality divadla jeho „soběstačnost“ a zda se představení líbilo paní starostové. Argumentovat Německem nefunguje.
Trochu jsem se seznámil s Maďarskem- zemí chudší než ta naše a ve větších ekonomických problémech. Nemůžu srovnat vstupy /tj.výši podpory/, ale mám jistou zkušenost s výstupy /tj. inscenacemi/ a jejich režiséry - Tamás Ascher, Arpád Schilling, Kornél Mundruczó, Viktor Bodó – co jméno to osobnost evropského formátu.Můžeme se domnívat, že srovnatelně velké Maďarsko je bohatší na talenty, já ovšem myslím, že jich nemají dramaticky víc, jen se jim tam nějak lépe daří.

V Madarsku se dobře jí a já jsem v pokušení dělat krátké spojení mezi kulturou gastronomickou a duchovní. Darovala mi k premiéře dramaturgyně Vígszínházu, divadla v kterém jsem pracoval, Malou maďarskou pornografii od Pétera Esterházyho. Jeho prvotina, parodie na budovatelské romány, vyšla v roce 79, Pornografie v r.84 . V Budapešti. To by bylo tehdy v Praze naprosto nemyslitelné . A v tom to možná je – jídlo a kulturu si Maďaři nenechali vzít.

Nicméně tam zas mají dost podivnou vládu,stranu Jobbik a jakousi uniformovanou domobranu, takže si je, Maďary milé, nelze moc idealisovat.

Na povrchního pozorovatele jako jsem já, však dělají dobrý umělecký dojem.
Vůbec jsem na cestách náchylný hanět vše domácí a vyzdvihovat cizáka, kořit se mu za kdejakou prkotinu. Jako tuhle v Rumunsku: festival Interferences v Cluj/Napoca. Neříkám, že lepší než v Plzni,ale určitě skoro tak dobrý: Volksbuehne, Divadlo Jozsefa Katony, Silvio Purcarete, Andrej Serban, Robert Woodrow, Joseph Nadj, Heiner Goebbels /a Národní divadlo/. A to je Rumunsko země ještě chudší a v mnohem větších problémech než Česko. Ale v divadle, které festival pořádalo režíruje např. Mathias Langhoff a mnozí další a chvíli před zahájením festivalu se vrátili z týdenního hostování v Paříži. Hráli Krále Ubu. Na jaře přivezou Leonce a Lenu do Prahy. Uvidí se, zda je svět nepřeceňuje.
Poslední z letmých cestovních dojmů je z Varšavy. Pozval mne zmíněný Kornél Mundruczó na svoji poslední premieru, kterou měl u Grzegorze Jarzyny v Teatru Rozmanitoszczy ve Varšavě. Jeho dohodnuté hostování v činohře ND jsem musel z finančních důvodů zrušit, tak jsme se jeli s dramaturgem Martinem Urbanem podívat alespoň do chudšího Polska na bohatší divadelní kulturu.
Netopýr podle Johanna Strausse se to jmenovalo. Byly to dvě hodiny o eutanázii. Kabaret, parafráze i theatre verité o bolesti, umírání, hrůze ze smrti i právu na smrt. Působivé, herecky bravurní dílo, s charakteristickou scénografií, kterou známe z inscenace Sorokinova Ledu: rafinovaně prostavěný a do detailu zabydlený prostor, který postupně přichází ke zničení a to vše za doprovodu trosek straussovských melodií či popěvků autorských. Silný zážitek umocněný dlouhou procházkou stalinsky monumentální Varšavou během níž mi Martin Urban vyprávěl o sedmi letech , které potom co byl z politických důvodů zbaven možnosti dělat divadlo, ztrávil na ARO pražské záchranné služby a to, co jsme viděli a zažili v divadle, doprovodil vlastní autentickou zkušeností zápasu se smrtí. Silný večer.
Tuto operetku podle Strausse.mohu doporučit k návštěvě či k pozvání do Plzně. V novinách, které Teatr Rozmanitoszczi vydává, je však rozhovor s ředitelem divadla režisérem Jarzynou, který lká nad nedobrou situací divadla, nejasností ohledně nájemní smlouvy a nebezpečí vystěhování divadla ze strany soukromého vlastníka. Takže jaképak adorování Polska. Nakonec ani Tomaszi Kubikowskému dramaturgu Teatru Narodowego nevadilo nijak viditelně, když jsem mu sdělil, že reciproční výměnu mezi naším a jejich Národním budeme muset z finančních důvodů odložit. Jen poznamenal, že to je škoda, protože Mrožkovo Tango, s kterým měli přijet, byla práce Jerzyho Jarockého, který před týdnem umřel a že bylo by hezké uctít ještě takto posmrtně tohoto velkého polského režiséra.....
Byl jsem ještě v Petrohradě na pozvání Valerije Fokina a Alexandrinského divadla, ale to bych do tohoto člán ku nerad uváděl – to je asi tak nesrovnatelná zkušenost jako ta s Německem.

Ale abych se konečně dostal k tomu čtenářskémui deníku a kulturní hlídce vůbec: jak jsem uvedl čtu onu Malou maďarskou pornografii od Esterházyho a doplňuji to knihou O stárnutí /revolta a rezignace/ od Jeana Améryho. To je autor, který mne fascinuje.

A zároveň vnímám tuto knihu jako explikaci k Strýčkovi Váňovi, kterého si taky čtu..
V kině jsem nebyl ani nepamatuju. Zato se sem tam podívám do divadla...
Na výstavy chodím -kombin ujeme to s rodinnou vycházkou- někdy je to problém, protože mnohý dozorčí orgán /většinou ženského pohlaví/ považuje n ávštěvu galerie s dětmi za něco nepatřičného.
Naposledy těsně před Vánoci, kdy se na výstavě Jana Švankmajera naše 15ti měsíční dcera smála!?
Naštěstí jsme byli upozorněni, že jsme ve výstavní síni. Což je fajn, uvědomit si, že je člověk na výstavě světového umělce, ale v české výstavní síni.

Před časem se mi hodně líbila Současná britská malba v Rudolfinu a zcela aktuální a silný zážitek mi způsobila nevelká ale významná expozice cyklu Jiřího Sozanského Odcházení 2 /portréty Václava Havla/.Výstava probíhá ve Vojenském historickém muzeu na Vítkově a opravdu stojí za vidění.Ze všech připomenutí ročního výročí odchodu Václava Havla považuji toto za nepůsobivější. V následujícím roce uvedeme v ND Zahradní slavnost přesně padesát let od její světové premiery na Zábradlí v roce 63.
Od Nového roku si přejeme, aby byl lepší než ten minulý. Doufejme v to – ne proto, že by to nemohlo být horší – vždyť to známe z novin: co se nám jeden den zdá jako vrchol či dno je zítra zastíněno dalším extrémem, doufejme tedy v lepší alespoň proto, že naděje a víra jsou ctnosti.

publikováno 8. 1. 2013 v Divadelních novinách

Autor: Michal Dočekal, Divadelní noviny, Foto: Bohdan Holomíček