27.02.2013

Jak nezkouším Čechova

Je to paradoxní, ale jsem rád, že po delší době nezkouším novou inscenaci a mám jen představení těch stávajících. Během dopolední doháním resty, které mi zůstaly z dnů divadlem přeplněných. Uplynul ale sotva měsíc mého “volna a už lezu do divadla i dopoledne. Ač nemusím. Podívat se, poklábosit s kolegy, kteří zkoušejí a zrovna mají pauzu, být při tom... Prostě si potřebuji občas dodat dávku své drogy, která mě na jednu stranu drtí a na druhou mi dává životní sílu.

Ve Stavovském divadle šéf Činohry ND Michal Dočekal zkouší od počátku ledna STRÝČKA VÁŇU.

Přiznávám se, že k Čechovovi, stejně jako v Williamsovi jsem doposud nedorostl. Rád se nechávám opájet díly Moliérovými, Shakespearovými, díly mistrů Zlatého věku španělského divadla, díly antickými, Goldoniho dily, díly českého lidového baroka a díly autorů 19. a 1. poloviny 20. století, zvlášť těch českých a francouzských. Zhusta za to sklízím lehký úsměšek od kolegů. Zhusta břitce kontruji. Stala se z toho trochu i hra na progresivní živé umělce a podivínskou archivní tetrologickou myš. Pravdou je, že před Čechovem a Williamsem cítím veliký ostych. Jejich díla jsou pro mě natolik intimní, obsahující intenzitní bolestná témata, že se jich až bojím. O to větší zážitek ale mám, když je vidím na jevišti skvěle zinscenované. A mám pocit, že jedna taková se právě rodí pod rukama Michala Dočekala. Mohu-li soudit z těch několika zkoušek, které jsem navštívil a z portálu cudně pozoroval jejich průběh.
Michal Dočekal se díky Váňovi setkává na jevišti již popáté aktivně s dílem Antona Pavloviče Čechova. Poprvé jej jakožto Kolemjdoucí potkal v A Studiu Rubín ve VIŠŇOVÉM SADU, který se souborem Divadla na okraji v roce 1987 nastudoval režisér Petr Koliha. Hned to druhé setkání bylo velmi zásadní a v rámci českého divadla přelomové. Jednalo se o komedii TŘI SESTRY, kterou v roce 1996 nastudoval v Divadle Komedie, kde v té době působil jako umělecký šéf (derniéra v roce 2002 byla zároveň i derniérou Dočekalovy Komedie). Tuto inscenaci jsem viděl asi 7x a miloval jsem ji, i když mě drásala. Otevřela se opona a na zšeřelém jevišti ve špinavém prostoru chudobince sedí tři staré ženy v hadrech, poslouchají chraplavé rádio a vzpomínají na byvší časy. Je výroční den otcovy smrti, den Irinina svátku, den památeční, jeden ze středobodů ročního cyklu Prozorovovy rodiny.... Náhle se vše propadne o spoustu let do minulosti. Sestry prchají ze šedi do snu. Zvetšelost mizí. Ženy odkládají hadry a prošívané vaťáky, zazáří, omládnou aniž by změnily věk. Vstupují ostatní postavy ve věku, který předepsal autor. Odehraje se strhující příběh o tom, že chtěl bych neznamená nic a žít ve snu je cestou do chodbince. Jevišti kralují tři skvělé ujeté baby českého divadla: Emma Černá jako Olga, Zdena Hadrbolcová jako Máša a Mařenka Málková jako Irina. Tato inscenace se mi hluboce zadřela pod kůži.

Třetí setkání proběhlo v roce 1999 v Klicperově divadla v Hradci Králové při režii inscenace tří Čechovových aktovek pod názvem NÁMLUVY, SVATBA a pak JUBILEUM. Setkání čtvrté a také více než šťastné se uskutečnilo v roce 2011 na scéně Stavovského divadla, kde M. Dočekal nastudoval v netradičním prostoru odbornou i laickou veřejností vysoce oceňovanou objevnou inscenaci Racka v hlavních rolí s Táňou Medveckou, Magdou Borovou, Janem Dolanským a Davidem Prachařem. Tato úspěšná inscenace je stále na repertoáru Národního divadla.

Michal Dočekal pracuje na ruských titulech tedy poměrně často. Pro úplnost dodávám, že z ruské dramatiky ještě úspěšně nastudoval v Divadle Komedie v roce 1995 Andrejevovo groteskní podobenství TEN, KTERÝ DOSTÁVÁ POLÍČKY (hl. role David Matásek) a v roce 2001 Ostrovského komedii LES (v hl. roli Zdena Hadrbolcová). A již téměř 7 let plní hlediště Stavovského divadla jeho monumentální inscenace Gogolova REVIZORA.

S trochou nadsázky mohu říci, že mi M. Dočekal svým Rackem a Sestrami potevřel bizardní zrcadlový pokoj Čechovových her, do něhož mi dával nahlížet i již zvěčnělý Petr Lébl svými spektakulárními traskripcemi Mistrových her. Kdybych měl porovnat své vnímaní Čechova viděného Dočekalem a Léblem, použil bych příměru mého vnímání oper mých dvou milovaných skladatelů, Richarda Wagnera a Leoše Janáčka. Přičemž Wagner = Lébl a Janáček = Dočekal. To, nač Wagner potřebuje 6 hodin, 2 stočlenné sbory a rozšířený orchestr, to Janáček zvládne za necelé 2 hodiny, s jedním malým sborem a s běžným obsazením orchestru. A leckdy s větším učinkem.

Abych nebyl nespravedlivý, musím zmínit ještě jednu inscenaci Čechovovy hry, kterou jsem si uložil do svého zlatého fondu shlédnutých představení. Jedná se právě o Strýčka Váňu, kterého v roce 1990 nastudoval na Nové scéně tehdejší šéf Činohry ND, Ivan Rajmont v hlavní roli s nově příchozím Miroslavem Donutilem. Nikdy nezapomenu na nádhernou Evu Salzmannovou v roli motýla Jeleny či na civilně dojemnou Soňu Zuzany Bydžovské a na její závěrečný monolog. Čistý, průzračný, nekonečně a nepateticky smutný. Neodvratitelnost osudu, která byla podpořena rusky zpívaným sborem Leť, myšlenko, na zlatých křídlech z Verdiho opery Nabucco. Touha po svobodě chrčená prastarým gramofonem. Vzpomínám též na mimimalistickou dřevěnou scénu Ivo Žítka a slušivé přírodní kostýmy Ireny Greifové. V této inscenaci hrál svou poslední roli legendární Miroslav Macháček. Představil se v alternaci s Jiřím Adamírou jako nerudný Profesor Serebrjakov, kterému ovšem necházela filosofická hloubka.

Těším se na Dočekalova Váňu. Třetího v historii ND. Tu první nastudoval v roce 1901 Josef Šmaha. Těším se, že díky němu pootevřu ony dveře zas o trochu více. I když těšit se je zrádné. A nevyplácí se to. Zvlášť v divadle. Ale i obsazení je exklusivní – I. Bareš, I. Janžurová, L. Žáčková, F. Němec, M. Pechlát, K. Holánová, J. Tesařová, A. Rašilov. A zkoušky této inscenace jsou dobrou drogou. Nikoliv jen náhražkou za mé nezkoušení. Mám tu výhodu, že celý proces pozoruji jaksi mimo. Nemusím nic dělat. Jen se dívám a užívám si.

Autor: Miroslav Král, inspicient