9.12.2013

Rozhovor s Igorem Orozovičem, představitelem Strakonického dudáka

Je to samorost a rozervaný mladík…
říká o „svém“ Švandovi nový člen Činohry Národního divadla IGOR OROZOVIČ.

Co je to vlastně za chlapíka, tenhle Švanda dudák? Zamlouvá se vám? Jaký bude ve vašem podání a v režii J. A. Pitínského?
Rozhodně to není takový nějaký usměvavý český Honza. Dokonce má víc špatných vlastností než dobrých a většinu hry se chová jako pěkné hovádko. Ale já ho chápu. Vůbec to neměl jednoduché. Vyrůstal na vesnici bez rodičů, což asi nebyla ideální výchozí sociální pozice. Takový samorost. Rozervaný mladík, který neví, čí je, zmítaný láskou a pocitem, že ve světě najde to, co mu schází. Potřebuje sobě i lidem okolo dokázat, že má své místo na tomhle světě. Žene se z průšvihu do průšvihu, neohlíží se na ty, kteří to s ním myslí dobře. No, žádný veliký rek to taky není. Ješitný, slabošský, sebelitující, ale také upřímný, důvěřivý, radostný, talentovaný, hrající, hledající a hlavně milující.

Četl jste tuhle „povinnou literaturu“ už dříve? A pokud ano, změnil se váš názor na ni?
Přiznávám se, nečetl. Ale můj názor na ni se změnil i tak. Spadám do té, myslím, dost početné skupiny lidí, kteří hru nečetli, ale mají ji zaškatulkovanou pod nudnou folklorní pohádkou. Ještě před první čtenou jsem si ale sehnal takové pěkné stařičké vydání, že na to teda mrknu ve vlaku. Málem jsem nestihl vystoupit, jak jsem příběh hltal. Napínavé sociální drama, spektákl, pohádka, fantasy, love story, muzikál a horor v jednoduchém příběhu. Čte se to skvěle. Ještě aby se na to taky skvěle koukalo.

Kvůli Švandovi jste se o prázdninách začal učit hrát na dudy. Oblíbil jste si tento neobvyklý nástroj? Je těžké na něj hrát?
Oblíbil. Zatím s nimi trochu zápasím, ale už si chci nechat udělat vlastní. Je to takový symbiotický nástroj. Dudy doslova dýchají s vámi, člověk je do nich vpletený a stejně tak do zvuku, který z nich vychází. Basový tón totiž hraje za zády a melodie vpředu. A jsou vtipné. A falešné. Zjistil jsem, že na ně existuje spousta vtipů. A ty mluví za všechno. Například: Proč dudáci při hraní chodí? Snaží se uprchnout před tím kraválem. Nebo druhá odpověď: pohyblivý cíl je těžší zasáhnout. Nebo: Jak uděláte na dudy zvuk motorové pily? Přidáte vibrato. Jaká je definice malé sekundy? Dva dudáci hrající unisono. Od Alfreda Hitchcocka prý pochází teorie, že vznik dud inspiroval člověk nesoucí v podpaží astmatické prase. A můj nejoblíbenější: Gentleman je někdo, kdo umí hrát na dudy, ale nehraje na ně.

Do angažmá v Činohře ND jste vstoupil letos v září. Jak se vám tady daří? Vyznáte se už ve všech spletitých zákulisních chodbách starých divadelních budov?
Nikdy jsem nechápal, jak mohl žít Fantom opery ukrytý v divadelní budově tak, aby ho nikdy nikdo neobjevil. Teď už to chápu. I v ostravských divadlech jsem se několikrát opravdu ztratil, avšak útroby pražského Národního, to chce navigaci. Ale už trefím do šatny, na jeviště a do bufetu, takže dobrý.

Převzal jste roli Florinda v legendárním Sluhovi dvou pánů... Jak se vám hraje v inscenaci, na níž se stojí dlouhé fronty před pokladnou?
Je to o něco lepší, než hrát v představení, na které nechodí nikdo. :-) Ale Sluha je specifický kousek a něco mi říká, že nejsem hlavní ani vedlejší příčinou těch front. To ovšem neznamená, že nejedu na plný plyn. Naopak. Co by si tam beze mě pan Donutil počal?

Zanedlouho vás čeká také role Bulanova v Ostrovského Lese v režii uměleckého šéfa M. Dočekala. Budete mít před svým novým šéfem větší trému než před jiným režisérem?
Snad ne. Spíš jsem zvědavý a těším se. Vlastně to spíš záleží na něm. Trému, respekt, strach, obdiv ve mně nevyvolávají funkce, ale konkrétní lidé.

Do ND jste přišel z „ostravského národního“. Bylo to těžké rozhodování? Nestýská se vám?
Bylo to zatím mé nejtěžší rozhodování. Několik týdnů jsem neřešil nic jiného. Neutekl jsem před tím ani v biografu nebo ve společnosti opačného pohlaví. Ostrava je jediná na světě. Koho jednou políbí, miluje ji až do smrti. Ale omílal bych už stokrát omleté. Stýská se mi strašně. Každá návštěva je lavinou nostalgie, vzpomínek a otázek, zda to bylo správné rozhodnutí. Ale stýskalo se mi strašně také po Praze. A jsem srdcem i duší Pražák nebo spíš Pražan a tohle je zase krok někam dál. Zatím rozhodně nelituji.

Stále v Ostravě dohráváte – čím se bavíte na dlouhých cestách mezi oběma městy?
Například píšu tenhle rozhovor. :-) Často se snažím dospávat deficit, ale vsedě to moc nejde. Vybudoval jsem si za ty roky svoje rituály a harmonogram. Čtení novin, pak chvíle spánku, hoďka práce a hoďka zábavy. Málokdy to samozřejmě dodržím. Je skvělé, že má člověk čas na ty noviny nebo na čtení knih. Ale letos jsem vyměknul a pořídil jsem si tablet na filmy a seriály. Funguje to skvěle jako gumování mozku a času. A také rád ve vlaku vymýšlím petice – za zrušení klimatizací, za zavedení speciálního vagónu, kam se nacpou všechny děti a hlavně jejich rodiče a podobně.

Při focení plakátu k Dudákovi jste dělal kliky ve stojce… Máte při tom všem čas ještě na sport – nebo to umíte jen tak?
No taky byly pěkně upachtěné. Měl pravdu náš pan profesor biologie, když říkával, že tělo po 26. roce začne odcházet. Pořád tvrdím tomu druhému Igorovi v sobě, že herec se musí udržovat v kondici, ale on vždycky opáčí, že se teď hlavně musí vyspat, protože ho čeká těžký den. Tak to máte těžké…

V jednom rozhovoru jste řekl, že se cítíte jako Salieri, člověk průměrného talentu… Není to trochu rouhání, nota bene když ke svým všem dovednostem a úspěchům, ještě budete umět hrát na dudy?
Rouhání to není. Já to prostě vím a cítím, jako to cítil on. A všude kolem sebe vidím Mozarty. Umím se i samolibě pochválit. Jejej. I za tu křečovitě zahranou písničku na dudy. Ale nic z toho není genialita. Jak říká Salieri: „Všichni jsme bratři v průměrnosti.“ A s úspěchem to nemá co dělat. Salieri byl přece úspěšný dvorní skladatel. Takových úspěšných a slavných, co nic neumí nebo jsou prostě jen dobří, je jako máku. A mnoho geniálních sedí někde v koutě a ani o své nadprůměrnosti nevědí.

Nač se těšíte v nadcházejícím čase? Blíží se Vánoce… říkáte o sobě, že jste staromilec… Máte je rád? Dáváte si předsevzetí do Nového roku?
Vánoce mám čím dál radši, protože si čím dál více uvědomuji vzácnost setkání s přáteli a rodinou. Ale zrušil bych dárky a vybombardoval obchoďáky. To bude možná moje předsevzetí – úkol do následujícího roku. A těším se někam do přírody. Kdykoliv, kamkoliv. A abych to tematicky zakončil – na Dudáka.

Autor: Kateřina Ondroušková, Foto: Jaroslav Šimandl