5.09.2014

Ze zákulisí hostování 1914 v rakouském Linci

Každý zahraniční zájezd znamená pro divadlo velké vzrušení, jakýkoliv výlet s náročnou produkcí Roberta Wilsona znamená, že se celý tým pohybuje na hranici nervového zhroucení.
Psát o tom, že jsme z Prahy vyjeli 28. září, je jen část pravdy, technika, osvětlovači, zvukaři a mnozí další byli na místě už den předem, aby herci mohli začít po příjezdu zkoušet co nejdřív ve scéně.

První den pro umělce, inspici a další, kteří se starají o hladký průběh představení, nikoliv o jeho „konstrukci“, znamenal pouze příjezd, ubytování v hotelu a „šláftruňk“.

Druhý den ráno jsme zamířili rovnou do divadla. Nejhorší předpoklady se potvrdily – Landestheater v Linci je překrásná, moderní, funkční, pohodlná (doplňujte dále dle libosti) divadelní budova. Technické možnosti, komfortní a příjemné zázemí, miniaturní obrazovky zabudované v každé sedačce, umožňující ideální projekci titulků, decentní interiér obložený dřevem, fantastická akustika… Jakmile jsme přišli do divadla, připraveni zkoušet, protože v Linci jsme měli hrát po více než dvouměsíční pauze, obsadili jsme se skromností sobě vlastní „kleine“ zkušebnu. Trochu rozladěně jsme přestavěli mobiliář a přichystali se na opakovací zkoušku, načež se ukázalo, že nám přináleží zkušebna násobně víc „grosse“, s ideálním prostorem pro herce i muzikanty a veškerou přípravou dle instrukcí.

Během tohoto dopoledne jsme si – spolu s hudebníky – připomněli všechny herecké akce krok po kroku, a taky návaznost na hudbu a jednotlivé narážky, které jsou pro hladký chod představení naprosto klíčové. Část osazenstva se obávala jít na oběd do místní „Kantine“ (to slovo…), nicméně prosklená místnost s nabídkou kvalitního jídla a hlavně rozsáhlou terasou připomněla, že jsme v civilizaci. Odpoledne měli herci volné, v divadle se pilně pracovalo k večerní zkoušce.

Té už se s námi účastnila i Bobova spolurežisérka Ann-Christin - a podařilo se nám v reálném čase a prostoru vyzkoušet prolog a tři scény. Vzduchem se nesla zpráva: Bob přijede. A pod jeho vedením, jak známo, čas pracuje jinak. Rakouští odboráři byli v pohotovosti už před jeho příjezdem, to neměli ani přibližnou představu o tom, jak málo obeznámen je s pojmem přestávka v práci.

Následujícího dne režisér opravdu přišel a navzdory intervencím, žádostem, prosbám i výhrůžkám nasadil své vlastní „wilsonovské“ tempo, v němž se detailu obětují ne minuty, ale klidně hodiny. Nebudu líčit podrobnosti, jen jsme opět zažili temporální elasticitu v reálném životě (ostatně, divadelní čas je taky hodně plastická veličina). Pokud vám maskérna tvrdí, že herci se musí začít líčit nejpozději v pět, znamená to, že je ze zkoušky propustíte ve tři čtvrtě na šest – a představení navzdory tomu začne včas. Nejen že začne včas, dostane se do kondice, v jaké jsme ho v červnu opouštěli, vyčištěné cizelérským režijním štětečkem.

1914 se v lineckém divadle fantasticky nadýchlo, zvětšilo, rozkvetlo. Navzdory tomu, že jsme neměli šanci ho před zkouškou projet v kuse, podařilo se udržet tempo a chybky (bez nichž se žádná wilsonovská repríza neobejde) byly marginální.

Řekla bych, že diváci všechno tohle úsilí – ba ne, vůbec všechno úsilí, které k inscenaci 1914 vedlo – ocenili. S napětím jsem čekala na potlesk, podle reakcí během představení se nedalo moc soudit (v polovině jsem prožila zásadní krizi – všimla jsem si, že celá řada vedle mě spí, a teprve po chvíli mi došlo, že diváci mají sklopený zrak a čtou titulky na miniobrazovkách vsazených do sedadel před nimi. Závěrečný potlesk dvanácti set párů rukou však vymazal všechny předcházející nervy. Za balzám, za bonus navrch lze považovat tři pochvalné recenze, které vyšly po víkendu – rakouští a němečtí kritici ocenili vesměs to, za co jsme v Česku dostali studenou sprchu.

Není na škodu občas vyjet ven. Zažít jiný prostor, poohlédnout se po tom, jak se pracuje venku, utužit kolektiv a užít si reakce bez předsudků a předem daných očekávání. Uvidíme v říjnu. Čeká nás Budapešť a Bratislava.

Autor: Marta Ljubková, Foto: Marta Ljubková