23.12.2014

Když se žhnoucí láska rozpadne

S herečkou Magdalénou Borovou nejen o připravované roli Desdemony v inscenaci Othello, ale i partnerství, mateřství a oblíbených rolích.

Jste žárlivá? Máte nějakou osobní zkušenost s touto vlastností?
Ano, žárlím na pěkné mladé kolegyně, zvláště když se mi líbí, jak hrajou. Zároveň mě to oblažuje, dívat se na ně – tedy nevím, kdo mi tohle uvěří … Žárlivost se u mě projevuje závistí, závidím mnohým mnohé. Je to hnusné a omezující, kéž bych se toho dokázala zbavit. Ale vždycky mě překvapí, s jakou silou a rychlostí na mě ten pocit dolehne. V lásce jsem v tomto směru dost nezajímavá...

Patřila Desdemona k vašim vysněným rolím?
Ne, možná mě lákalo si ji zahrát v raných letech na DAMU, kdy jsem Shakespearovy hrdinky teprve objevovala. Ale to, že je většinou brána jako oběť, trpící nezaslouženě, zcela čistá duše, od začátku až do konce hodná, to mě nijak zvlášť nepřitahovalo. I když, to vlastně vůbec není jednoduché zahrát – čistou duši.

Jaká bude ta „vaše“ Desdemona pod režijní taktovkou Daniela Špinara? Emancipovaná? Oběť domácího násilí? Žena 21. století? Je vám blízká?
Těžko říct, jsme teprve na začátku zkoušení. Při čtených zkouškách pan režisér mnohokrát řekl, že by měla být taková PLNOKREVNÁ. Tak to mě těší, že ne puťka. Já si ji tak ohledávám a vidím odvahu, přímost, touhu řešit věci někdy až moc otevřeně a neodbytně. A taky jednu malou lež … Desdemona je „oběť slov“, v tom je ta hra skvělá a zcela současná a taky velmi sevřená a hbitá. Hrozně rychle se ta žhnoucí láska rozpadne, a to jen za pomocí slov...

Jak jde dohromady role Desdemony na jevišti a matky v civilu?
Nejlepší je udělat mezi nimi ostrý řez. Jak se zavřou dveře bytu, užívat si zkoušení, jak zacvaknou gigantická vrata Staváku, radovat se z dětí. Ovšem ne vždy se to daří. Hlavně blíž k premiéře už musí ti malí chudáčkové vytrpět nepřítomný výraz matky, když dělá koníčka nebo hraje Člověče, nezlob se …

Je vaše manželství inspirací pro roli Desdemony?
Pouze do začátku hry, kdy jsou ještě Othello s Desdemonou plní lásky, touhy, důvěry, harmonie a radosti. HA! …

Jak funguje rodina dvou herců s dvěma malými dětmi? Dokážete najít čas na nějaké společné herecké projekty?
Kdybychom neměli hlídací babičku, která rozumí naší práci a hodně nám pomáhá, dost by to drhlo. Společných hereckých projektů jsme si užili, než přišly děti. Jinak nastálo vlastně spolupracujeme už dlouho v Divadle Masopust (v Eliadově knihovně), já jsem ale pět let v podstatě byla „u ledu“. Momentálně spolu hrajeme v inscenaci Vytrvalý princ, kde jsem začala alternovat s Pavlou Beretovou roli Fénix, a hlavně děláme takovou malou pohádku Magor dětem, sestavenou z textů Ivana M. Jirouse, které psal svým holčičkám z vězení. V tomhle představení s námi hraje i naše dcera.

Jak vás mateřství změnilo v pohledu na divadlo?
Mateřství pohled na divadlo nějak tajemně povyšuje. A to tak vysoko, až se z něj stává nadhled, který každé přecitlivělé herečce může jen prospět. A samozřejmě probouzí v člověku milion dalších věcí potřebných pro jakoukoli činnost – třeba fantazii, empatii, nesobeckost...

Projevují vaše děti nějaký herecký talent? Berete je do divadla?
Samozřejmě projevují značný herecký talent, asi jako všechny ostatní děti … Dcera se byla dvakrát podívat na Strakonickém dudákovi. Nejvíc se jí líbí moment, kdy pan Beneš – jako můj tatínek – vystřelí z flinty, až z toho upadnu na zem. Strašidel se vůbec nebála, ale je pro ni příliš těžké dívat se na to, když mi na jevišti někdo ubližuje. Toto je čistota duše.

Hrajete ráda v Shakespearových hrách nebo je vám bližší Čechov?
Já jsem celkem konzervativní. Mám ráda slova – když mají svůj smysl a ten se říká, když se z nich vychází a ona rozhýbávají v divadle všechno ostatní, když se daří jimi jednat. A taky mám ráda jejich rytmus, zvukomalebnost. Shakespearovy hry jsou psané především ve verších, což je krutá nádhera, a druhá nádhera je to, že v podstatě nestárnou a unesou mnoho a pořád prospívají. A vedle toho Čechov, na kterého by mi nestačila ani celá sbírka synových bagrů, abych se dostala alespoň kousíček pod povrch těch slov – to je rytí, rýpání se, hloubení napořád. A také vůbec nestárne. Oba mám moc ráda.

Má něco společného Nina Zarečná z Racka a Dorotka ve Strakonickém dudákovi?
No ano. Obě jsou aktivní, mají odvahu udělat změnu, jít za tím, bez čeho nelze dál existovat, i když to je bolestivé a výsledek nejistý… Vlastně teď hraju samé odvážné holky!

Na jaké role z Národního divadla vzpomínáte nejraději?
Na převzatou roli Louisy v Schillerových Úkladech a lásce – to byla tady moje první velká příležitost. Na Thomasinu Coverlyovou ze Stoppardovy Arkádie. A taky na roli Dcery žalářníka v Shakespearově méně uváděné hře Dva vznešení příbuzní – ta pro mě byla hodně důležitá.

Chystají něco nového Sestry sBorovy…?
Momentálně Sestry sBorovy spí rodičovským spánkem. Až všichni odrodíme a trochu to vychováme, doufám, že se zase začneme scházet – takoví pěkní čtyřicátníci – a budeme společně zpívat, až se budou hory zelenat.

Autor: Kateřina Ondroušková, Foto: Martin Kámen