píší o nás

Australská literatura se v našich končinách netěší velkému zájmu, a to ani v divadle. O to větší pozornost vyvolá inscenace australského textu na naší první scéně, obzvlášť když autorem je oceňovaný mladý spisovatel.

Styl Finegana Kruckemeyera, s jehož dílem se české publikum setkalo poprvé, je označován za magický realismus a jeho hra Na moři, zírám nahoru obsahuje výraznou dávku absurdity i pohádkové hravosti. Pět postav se potkává na jevišti, na kterém neplatí pravidla času či prostoru. Každou chvíli se ocitají na jiných kontinentech, jejich duše létají celým světem a jejich vztahy balancují mezi náhodnými setkáními a osudovými shledáními.

MUŽI UMÍRAJÍ A ŽENY S TÍM MUSÍ ŽÍT
Hrát si v Čechách na španělský temperament v duchu flamenca nese vždy riziko parodie. Inscenační tým na to s trochou ironie hned zpočátku rezignoval a inspiraci hledal jinde. Našel ji v baladickém moravském folklóru s jeho temnými a vášnivými tóny, v němž figurují stejné pojmy láska, život, smrt. Duo SKUTR v Lorcovi vsadilo na kontrast mužského a ženského světa s jeho odlišným vztahem k životu: muži umírají ve věčných soubojích a ženy mají jen zlomek času na to, naplnit jimi svůj život. A pak už jen přežívají, žárlivě opatrujíce jejich hroby a čest.

Lorcova Krvavá svatba je víc než klasickým dramatem, scénickou básní, organicky vyrůstající ze španělských reálií, obřadů, jazyka i obrazivosti. Převést ji na chladnokrevnější české jeviště bývá problém. Od režisérského dua SKUTR se očekávalo, že si s tím poradí svébytným způsobem. A tak se i stalo.

Pýcha a předsudek, kultovní román Jane Austenové, a pro většinu mladých především filmová nebo seriálová verze románu… Na scénu se adaptace románu s něžně humorným nadhledem jen tak neodváží (u nás se objevila až dosud pouze jednou – před pár lety ji realizoval v Ostravě Radovan Lipus). Myslíte si snad, že téma už dnes není aktuální? Pět dcer na krku, to by ani dnes nebyl pro rodinu žádný med. A pokud by vám snad nepřipadalo aktuální téma hledání spolehlivého celoživotního partnera, co dodat? Snad jen to životní tempo a společenská kritéria se změnila. Život ve viktoriánské Anglii mimo hlavní město, navíc podřízený přísným pravidlům a striktně rozdělené společnosti, mnoho rozptýlení nenabízel. Čas se táhl zvolna, a jen pod povrchem bublala horečná činnost soustředěná na hledání ženichů a nejrůznější intriky. Tak snadno se podléhalo iluzím, předsudkům, a prvním dojmům. Není tedy náhodou, že první verze Jane Austenové se jmenovala První dojmy a že na konfrontaci snů a reality postavila autorka svůj příběh.

Inscenace Spalovače mrtvol, i díky prvnímu hostování režiséra Jana Mikuláška na naší první scéně, byla netrpělivě očekávána. Bylo od počátku jasné, že se známým filmem 60. let se sugestivně slizkým Rudolfem Hrušínským v hlavní roli bude mít pramálo společného. Už jen proto, že divadelní poetika nabízí úplně jiné výrazové možnosti než film, a kromě toho - doba se podstatně změnila.