20.12.2016

Do Národního dorazil Spalovač mrtvol. Martin Pechlát ho hraje jako úplně obyčejného chlápka

Slavná novela Ladislava Fukse je režijním debutem Jana Mikuláška v činohře Národního divadla. Režisér provokativně opomíjí inscenační zákonitosti a hru zasadil do současnosti. "Svébytnými, divadelními prostředky poukazuje na aktuální hrozbu latentního fašismu, který může dřímat v duši každého normálního občana - ochránce odvěkých jistot," píše v recenzi Saša Hrbotický.

Bylo by bláhové čekat, že jeden z nejoriginálnějších divadelních režisérů současnosti Jan Mikulášek se ve své jevištní verzi Spalovače mrtvol dopustí jakékoliv citace legendární filmové adaptace z roku 1968, v níž svou životní roli vytvořil Rudolf Hrušínský.

Mikuláškova dramatizace slavné Fuksovy novely je zcela odlišným uměleckým dílem, které se na úkor větší dramatičnosti děje a psychologických zvratů zaměřuje na nový výklad jednotlivých figur, ale především na výtvarnou neotřelost.

Přesto se nakonec vyzněním tolik neliší ani od knižní ani od panoptikální filmové podoby. Jen prostě svébytnými, divadelními prostředky poukazuje na aktuální hrozbu latentního fašismu, který může dřímat v duši každého normálního občana - ochránce odvěkých jistot.

Režisér Mikulášek ve spolupráci s dramaturgyní Martou Ljubkovou, dvorním scénografem Markem Cpinem a light designérkou Pavlou Beranovou přesadili příběh spořádaného zaměstnance krematoria, jenž propadne lákadlu nacistické ideologie, do reálií dnešního světa.

Nedivme se tedy, že poprvé zastihujeme spokojenou rodinku Kopfrkinglových před nákupním centrem, obtíženou papírovými taškami. Anonymní monumentální prostor v chladné bílošedé kombinaci navozuje pocit cizoty. Tři obrovské skleněné výklady člení scénu, ale zároveň se stávají místem, kam se děj čas od času přesouvá.

Za prvním z nich jsou umístěny tři monitory s průběžně promítanými klipy šťastné rodiny či záběry divokých zvířat. Za dalším odhalíme velkou koupelnu, která zároveň slouží jako společenská místnost. Třetí z výloh ukrývá krematorium, ale také pochmurnou smuteční krajinu, do níž se chodí skrýt spalovačův syn.

Některé Mikuláškovy scénické nápady jsou srozumitelné, jiné spíš surrealisticky bizarní, ve výsledku ne tolik účinné. Často jsou postaveny na kontrastu mezi tím, co postavy verbálně sdělují, a jejich skutečným chováním či dalším děním na scéně.

K nejpůsobivějším patří Kopfrkinglovo sentimentální velebení rodinné vánoční idyly, při němž se na jevišti rozpoutá apokalyptický obraz konzumního šílenství: rozběsněný dav s papírovými taškami bere útokem nákupní centrum, zatímco oddaná manželka Lakmé z posledních sil vleče z obchodu umělý vánoční stromek. Anonymní chór mužů a žen s bílými maskami i bez masek se stává neoddělitelnou, většinou funkční součástí také mnoha dalších jevištních situací. Naproti tomu opakované zvukové efekty s řvoucím tygrem vytvářejí jen polopatickou ilustraci.

Karel Kopfrkingl v podání Martina Pechláta je sice člověk s trochu neobvyklým povoláním, ale jinak nenese rysy patologické vyšinutosti. Je to zkrátka obyčejný chlápek, co se živí jako spalovač mrtvol, starostlivý manžel i otec dospívajících dětí Miliho a Ziny. Donekonečna omílá, jak ctí spořádaný život, a při pouhém pokusu vyslovit slovo rozvod dostává záchvaty dávení. Kdyby další děj nebyl notoricky známý, diváka by nejspíš nenapadlo, že se z laskavého muže stane vraždící stvůra.

Pechlátův Kopfrkingl si svým příjemným, vemlouvavým hlasem stěžuje na vlastní nedostatečnost v péči o rodinu, jedním dechem však projevuje manželce i dětem veškerou náklonnost, dokonce neváhá ocitnout se s nimi na zemi v láskyplném rodinném klubku. Až posléze u něj začne probleskovat utajená chlípnost pečlivě ukrývaná pod maskou laskavosti. A teprve pod vlivem přítele a uvědomělého nacisty Williho Reinka se ústřední hrdina změní v bezcitného kariéristu a vraha zcela podléhajícího zrůdné ideologii.

Postava přítele Williho je v podání Vladimíra Javorského jakýmsi Koprfkinglovým druhým já, sugestivním našeptavačem zla. Nejen, že Martin Pechlát a Vladimír Javorský představují vizuálně podobné typy, ale záměrně používají i podobně tlumených výrazových prostředků, jejich projev je civilní, skoro všední s lehkým podtextem zlověstnosti.

Vžitou představu tiché a submisivní spalovačovy manželky úspěšně narušuje Pavla Beretová. Její Lakmé nečekaně spojuje pocit beznaděje a vzdoru, třeba, když v zoufalství pokropí fašistu Reinka sprškou mandlí, nebo v drásavém konci, kdy se marně snaží odvrátit manžela dlouhými polibky od zamýšlené vraždy.

Nečekaně velký prostor dostává v Mikuláškově inscenaci role zpola dětského, zpola chlapeckého syna Miliho. Pro Radúze Máchu je to po Tibergeovi v Manon Lescaut a Prozorovovi ve Třech sestrách další, charakterově diametrálně odlišný a maximálně zúročený herecký úkol.

Co Fuks ve své knize jen ostýchavě naznačuje, to se v divadelní adaptaci vyjevuje naplno. Opakované Kopfrkinglovy dotazy na synovo časté, blíže nespecifikované toulání i veškerá starostlivost o to, s kým se Mili přátelí, je jen zástěrkou pro otcovskou homofobní paniku.

Máchúv Mili má v sobě klukovskou hravost, jímavost a zranitelnost, ale také už probuzenou sexualitu, jak se to naplno prozradí ve scéně, kdy se Mili slastně vine k tělu polonahého boxera. Právě skrze postavu Kopfrkinglova syna se tak v inscenaci zřetelně vyjeví ryze aktuální úvaha nad tím, kdo je větším nebezpečím pro společnost, zda ten, jenž se vymyká ze stereotypních společenských rámců, nebo spořádaný, normální občan, který se bije v prsa jako ochránce konzervativních hodnot.

Mikuláškův debut v činohře Národního divadla bude bezpochyby přijímán kontroverzně, protože svým provokativním opomíjením inscenačních zákonitostí a standardních režijních postupů ani on nezapadá do ustálených diváckých představ a rámců.

Hodnocení: 70 %

Autor: Saša Hrbotický, Aktuálně.cz, Foto: Petr Neubert