1.06.2012

Ionescova monstra jsou na příjmu

V prudkém tempu se na Nové scéně odvíjí inscenace klasiky absurdního dramatu Nosorožec Eugena Ionesca, která měla ve středu premiéru. Ozdobou podobenství o ztrátě identity, stádnosti a přitakání silnějšímu jsou výkony herců, kteří předvádějí panoptikum lidiček různých profesí v ostrých a často vypjatých obrysech.
Jako režiséra přizvalo vedení činohry Národního divadla Gábora Tompu, ředitele Maďarského divadla v rumunské Kluži. Ten dorazil s týmem spolupracovníků – a především podíl scénografa Helmutha Stürmera na výsledku inscenace je nezanedbatelný.
Jevišti vévodí stěna s mnoha dveřmi na nestejné úrovni výšky – některé vedou jakoby do prázdna, do pružného materiálu se v děsivých sekvencích otiskují tváře, a vytvářejí tak proměnlivou plastiku.

Nakažliví nosorožci První část inscenace připomíná silně podtrženou grotesku, všichni aktéři ovšem plní s obdivuhodnou přesností požadavky režiséra. Na první pohled laxního Bérengera v podání Davida Prachaře mentoruje jeho akurátní přítel Jean (Igor Bareš). Jejich často opakované repliky se prolínají s kolovrátkovými vstupy ostatních figurek, mezi nimiž identifikujeme novináře, filozofalogika, hokynáře i číšníky.
Hra sama, v níž se zprvu objevují nosorožci jenom jako ojedinělá monstra-rarity a ostatní se na ně dívají z jeviště se zraky upřenými do hlediště či kamsi za ně, oplývá typicky ionescovskými slovními hříčkami a absurdními situacemi.
Nebezpečí nosorožců je zprvu nenápadné, jedna z dam ovšem ve zvířeti pozná svého manžela. Po přestávce jde v příběhu do tuhého a láme se nálada inscenace – na jevišti se začne odehrávat poněkud morbidní horor. Bérenger navštíví Jeana, který stůně, a postupně se promění proti své vůli v nosorožce, což dokumentuje nasazením odpudivé masky. Barešova kreace zprvu jako by hypochondrického, později už zlem zasaženého jedince je střídmá, ale velmi účinná.
Poté Bérengera, který se mezitím také rozstonal, navštíví jeho nadřízený Dudard, jemuž Václav Postránecký vtiskl rozšafnou přizpůsobivost; ten už svou proměnu prožívá uvědoměle – a nutno přiznat, že z hercovy kreace pořádně mrazí.
Poslední člověk Další herecký trumf pak vynáší Lucie Žáčková. Její Daisy, přesně stylizovaná do typu Marilyn Monroe, vnáší do Bérengerovy domácnosti provokativní smyslnost, nebohému hrdinovi ještě poskytne dávku drsné něhy – a poté přestoupí k většině.
Bérenger, v Prachařově podání vlastně jediná niterná figura, bez vypjaté charakterizační stylizace, na pomalu šeřícím se jevišti zoufale šeptá: Jsem poslední člověk a člověkem zůstanu! Až do konce! Já se nevzdám! Nosorožci přitom zaplňují jeviště, v černých pláštích a s androidními maskami působí jako Čapkovi mloci. Jde o záměrnou podobnost? A ve finále naráz vytahují mobilní telefony...
Ionescova hra byla poprvé uvedena v Düsseldorfu 1959; v Paříži, ale překvapivě i v Praze hned v následujícím roce. Režisér Karel Novák text nastudoval v Divadle E. F. Buriana, Nosorožec se pak objevil ještě na kladenském jevišti (1967). V roce 1969 uvedla tuto hru divadla v Brně a Chebu, to se však už nad dalším osudem autorových textů na našich jevištích stahovala mračna – jeho odsouzení sovětské okupace Československa v srpnu 1968 bylo i v kontextu hlasů jiných západních intelektuálů hodně ostré. Rezonance hry v té době byla jednoznačná. Nebezpečí, spočívající v přizpůsobení se stádu, tkví – i podle Tompovy inscenace – dnes už jinde.

---
Jan Kerbr, Hospodářské noviny

Autor: Jan Kerbr, Ihned.cz, Foto: Martin Kámen