13.09.2012

Odvolávám, co jsem odvolal, slibuju, co jsem slíbil...

Sedněte si, nařídila paní učitelka Hanáková žáku Zuskovi. Ten ji totiž předtím vyzval k odstoupení. Hledištěm projel šum a smích, no jó, úča, ozývalo se pološeptem. Včerejší schůze Národního divadla s ministryní kultury jako všechny divadelní mítinky tohoto typu nic nevyřešila. Ukázala jen jedno. To, co bylo dosud veřejnosti skryto: divadlo je kriticky rozhádané a nejednotné.
Tragikomický kabaret, který v pátek spustilo ministerstvo kultury odvoláním ředitele Národního divadla, se včera obohatil o další dějství. Jeho průběh by šel shrnout do jedné věty z Pyšné princezny: Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil.
Paní ministryně Alena Hanáková se do hlediště historické budovy dostavila krátce po ohlášené deváté hodině ráno. Přetékala empatií a ochotou k diskusi, neustále opakovala, jak je ráda, že se zaměstnanci ND dostavili k diskusi, jak si všeho váží (zlaté kapličky i lidí v ní) a všechno myslí dobře. Ochotně předávala mluvčím mikrofon a dobrovolně moderovala živelné vstupy. Její stále jakoby omluvný postoj byl ale nepřiměřený, svědčil o silné nejistotě a snaze uhasit to, co již nenávratně hoří jako fagule.
Celé to připomínalo rádobyrázné i cituplné promluvy k žákům, kteří sice zlobí, ale možná by si dali říct. Bylo také vidět, že paní ministryně ani její náměstek Martin Sankot, takto pověřený ředitel Národního, nemají představu o mechanismech, které v divadle fungují. A nevědí, že v divadle místo pro demokracii není, že ho naopak musí mít někdo pevně v rukou, a jakmile z takových rukou vypadne, nastává chaos. A existuje-li v divadle hierarchie, musí se dodržovat, a ne že o řediteli bude rozhodovat každý od vrátného až po umělce.
Ekonomický náměstek Sankot Hanákovou nejprve nedoprovázel, pouze ředitel úřadu Milan Kupka a šéf odboru umění Milan Němeček. Taktika nedráždit Sankotem se ale minula účinkem, protože divadelní lid si jej pokřikem vyžádal. Pan náměstek se zřejmě rafinovaně ukrýval někde za rohem, protože poté, co byl povolán, se rychle a odvážně dostavil. Provozní ředitel ND Václav Pelouch (který pak jako jediný konstruktivně volal rozbouřené auditorium k pořádku) pak jasně a srozumitelně vysvětlil, proč má být za instalaci solárních panelů Národní divadlo chváleno, a ne skandalizováno. Poté Sankot zopakoval, co jsme již několikrát slyšeli, a to, že Černý se provinil. A po x-té nepřesvědčil. Pak již až do konce setkání statečně mlčel.
Víc než hodinu a půl probíhající schůze na naší první scéně měla několik emočních vzedmutí a jasně předvedla, co způsobilo téměř dvouleté diletantské působení ministerstva kultury na tento organismus. Nakomandované spojení Národního divadla a Státní opery proti sobě postavilo oba dotčené celky. Odboráři, orchestry, zfúzovaný operní soubor odvolání Černého uvítali a ohradili se proti tomu, jak dosud veřejně vystupují šéfové uměleckého vedení, kteří tento krok z principu odmítají. Připomněli ředitelovu ochotu sloužit neuváženým rozhodnutím ministerstva, ale když pak ve čteném prohlášení odborů zaznělo poněkud neadekvátní srovnání se srpnovou okupací roku 1968, demonstrativně se zvedl činoherní soubor. Pochopitelně: Národní divadlo si fúzi neobjednalo a ani z ní neprofituje. Marně ministryně Hanáková lomila rukama a škemrala za odcházejícími, aby setrvali.
Šéf baletu Petr Zuska si vzal slovo a řekl, že ministerstvo opakovaně lže a pak se omlouvá. Jedinou chybou Černého prý bylo, že se choval k ministerstvu loajálně. "Nevěřím vám, pane náměstku, a vy, paní ministryně, byste měla odejít, protože byste tak mohla svým odchodem přispět k obnovení etiky, morálky a demokracie v této zemi," řekl. Paní ministryně vypadala, že se rozpláče, nejprve Zusku přeskakujícím hlasem žádala, aby se posadil, a pak mu vyčetla, že práskl dveřmi na předchozí schůzce. Nu, na rozdíl od státní úřednice Hanákové má ale šéf baletu v divadle svou práci, a když mu ji někdo systematicky komplikuje, není se co divit, že dojde na nějakou tu emoci.
Nastal čas, aby nastoupil starý moudrý bard a promluvil všem zúčastněným do duše. Jan Kačer opravdu hovořil jako kniha, galantně označil ministryni za vlídnou paní, v jejíž hlavě se tato zpackaná fraška nezrodila. A varoval před její výměnou, protože žádná osobnost k dispozici stejně není. Kačer ví, jak zapůsobit na rozhořčené duše, a tak se mu dostalo potlesku vstoje a rázem byl aklamací delegován do dalšího kola hovorů, které bude dnes. O to, kdo ještě se bude smět zúčastnit, se opět strhla bitka a nakonec se nejspíš nominovali i zástupci odborů a orchestru.
Finis coronat opus a ten byl zcela v režii Martina Sankota. Nejdřív se za své výroky ohledně umělecké krize Národního divadla a houfného odcházení umělců ze zlaté kapličky omluvil. Pak ovšem vytáhl zatím největší kalibr a populisticky slíbil zvýšení platů. Škoda že ministerské kvarteto sedělo před bezpečnostní oponou, ta se totiž v této chvíli měla za víření bubnů a tympánů spustit. Anebo ještě lépe Sankota mohli na závěr spustit z provaziště a on mohl odvolávat a slibovat jako deus ex machina.

Jana Machalická, Lidové noviny

Autor: Jana Machalická, Lidové Noviny