2.10.2012

Recenze na programové brožury k premiérám

Divadelní program je věc vskutku praktická, a není tedy divu, že doprovází téměř každou inscenaci. Spektrum možností, jak takový materiál pojmout, je široké, v praxi se výsledek odvíjí především od finanční podpory, jíž se divadlu dostává, ve vzácnějších případech pak od množství peněz, které vydělá. A tak naše „první scéna“ v tomto směru neskrblí – v edici činohry Národního divadla již od samého počátku devadesátých let vycházejí ke každé nové inscenaci obsáhlé publikace s mnoha doprovodnými texty včetně textu hry samé. Že je lze v pokladnách divadla zakoupit i po derniéře, jen dokazuje, jak samostatné a na inscenaci nezávislé knihy to jsou.

Do jejich řady se letos hrdě postavil i program k české premiéře hry Enron. V něm hned po tradičním přehledu obsazení editor serveru Česká pozice Luděk Bednář zasvěcuje nezasvěceného i dozasvěcuje relativně zasvěceného do skandálního případu americké energetické společnosti. Ester Žantovská pak zasazuje hru do kontextu dalších současných textů s podobnou tematikou a překladatel Jan Tošovský hovoří s autorkou Lucy Prebble. Bohužel jsou však jeho otázky až moc obecné a návodné, takže rozhovor nikterak omračující informace nepřináší. Po textu samotné hry ovšem následuje přehled souvislostí osvětlujících možné nejasnosti a výpovědní hodnota opět o něco stoupá. Program – jako vždy uzavřený portréty tvůrců a fotografiemi z inscenace – bude mít váhu i za dvacet let. Ostatně jako celá edice.

Klára Fleyberková, A2


Martin Františák: Karla
Zapadlá benzínka, kde do sebe lijí panáky dělnice, unavené po noční směně v krachující sklárně. Hra Karla Martina Františáka by mohla být vesnickým realismem dnešní doby – obrazem postupného rozkladu hodnot venkova, kdyby se náhle neotevřely dveře nálevny a z mrazu se nezhmotnil bílý rys coby připomínka dávno zapomenutého. Právě prolínáním problémů současného venkova a snových scén odkazujících k mytologii je toto drama specifické. Program, který k uvedení hry v Národním divadle připravila Iva Klestilová, má divákovi objasnit jak povahu hry samotné, tak i pohnutky, které vedly k rozhodnutí ji inscenovat. Kromě obsazení, portrétu inscenátorů a samotné hry obsahuje příspěvky Michala Dočekala, Marty Ljubkové a Jiřiny Šiklové. Ty jsou, možná poněkud nešťastně, vloženy mezi obsazení a vlastní text hry, takže čtenář ke Karle přistupuje již s jakýmsi „předporozuměním“. Přesto jsou tyto exkursy podnětné: Dočekal zde poukazuje především na snahu ND podporovat současnou českou hru; Ljubková rozebírá povahu Františákových her a akcentuje právě mísení reálného a metaforického pojetí situací, míst i času; Šiklová se věnuje problematice ženské emancipace. Díky kombinaci dramaturgického rozboru Ljubkové a sociálně angažovaného článku Šiklové se celek vyhnul jak riziku jednostranného, společensky agitujícího pohledu na umělecké dílo, tak i nebezpečí čistě metaforické interpretace reálného problému. Což je ostatně zcela v duchu textu Františákovy Karly.

Kateřina Součková, A2



Eugène Ionesco: Nosorožec
V programu Národního divadla je použit Zmatlíkův překlad Ioneskova Nosorožce z roku 2007, upravený režisérem Gáborem Tompou. Ten v obsaženém rozhovoru naznačuje, že současná úprava se dá chápat jako kritika globalizace, kterou považuje za jednu ze dvou krajností, jež současnou společnost ohrožují. Tou druhou je pravicový extremismus, na nějž se před lety zaměřila jiná úprava textu. V této verzi tak nenajdeme pasáže, v nichž Bérenger přemýšlí o tom, zda část viny nenese také on, ani ty, v nichž postavy nakažené nosorožectvím otevřeně popírají humanitu. Síla, která vede postavy k proměně v nosorožce, zde vyznívá mnohem tajemněji, než je tomu v původním textu. Ionesco se vymezoval především vůči sartrovskému ideálu „jít s duchem dějin“, proto jsou bezpředmětné dohady o tom, zda je nosorožectví levé či pravé, autor má ostatně zkušenosti s oběma. V knize najdeme také Rozhovor transcendentálního satrapy Ioneska se sebou samým ze Sešitů kolegia patafyziky. Autor v něm popisuje, jak se chtěl zprvu svými antihrami vymezit vůči divákovu vciťování, až se obloukem dostal zpět k „uhrančivosti“ divadla. Výsledkem byla mimo jiné postava Bérengera, se kterou je nutné se ztotožnit, má­-li hra působit. Otevřenost hry různým interpretacím se odráží v historii inscenování Nosorožce u nás, od prvního uvedení v roce 1960, kdy se ještě dařilo vládnoucí garnituru přesvědčit o tom, že jde o kritiku fašismu, až po inscenaci těsně po ruské okupaci, z roku 1969, kdy se hra lidově chápala jako kritika komunistického režimu.

Barbora Etlíková, A2

Autor: A2