20.12.2012

Troilus a Kressida jako rezignované povzdechnutí nad současným stavem politiky

David Radok inscenuje Shakespearovo drama Troilus a Kressida jako hru o nekonečné válce, o zastaveném čase krize. Již sedm let obléhají Řekové hradby Troje, kam Paris unesl Helenu, ale stále nemohou Trojany porazit. Nic se neděje, všichni se k smrti nudí, snad proto se Troilus zakouká do Kressidy, snad proto Hektor posílá posla k Řekům se vzkazem, ať se jde bít ten, komu záleží na cti řeckých dívek. "Když nikdo nepřijde, Hektor všem rozhlásí, že řecké dámy jsou šeredné a nestojí ani za zlámané kopí." Je nuda skutečně dostatečný důvod k boji? Hra dává nahlédnout do obou táborů, ale všude pozorujeme jen krajně nesympatické postavy. Všichni vysoce postavení Řekové jsou vykreslováni jako karikatury neschopných politiků. Pyšně a planě řečnící Agamemnon v podání Františka Němce se tváří přísně a seriózně, jeho slova však neváží nic – v závěrečné scéně, kdy je jeviště plné mrtvých vojáků, řeční dál, i když už není slyšet jeho hlas, jeho naučená gesta rukou však pokračují jaksi automaticky. I Agamemnonův slabošský bratr, "paroháč" Menelaos (charakteristicky nejistý Jan Hartl) a senilní Nestor (Petr Pelzer) jako řecké vrchní velení jen utěšují Řeky, aby "nebyli nesví z neúspěchů", ale zjevně se vzdávají jakékoliv zodpovědnosti. Slabým místem těchto antihrdinů je jejich pýcha, což hned poznává lstivý a vypočítavý "lobbista" Odysseus (Karel Dobrý), když je manipuluje proti Achillovi. Achilles a Ajax, akční síla řeckého vojska, jsou zase vykresleni jako ztělesnění hlouposti (Ajax Jan Bidlas) či ignorance (Achilles Martin Pechlát).

Vykreslení osobnosti Trojanů se Shakespeare věnuje méně, nevycházejí však ze srovnání s Řeky o mnoho lépe: Paris (Petr Motloch) je zakřiknutým panákem, který je okouzlen Heleninou krásou, ale dále nedokáže dohlédnout. Jeho bratr a hrdina Hektor (David Matásek) je militantní praktik, který navrhuje Helenu vrátit, protože její hodnota zdaleka nedosahuje ceny, kterou za ni Trojané životy svých mužů už museli zaplatit. S Hektorem zásadně nesouhlasí Troilus (Jan Dolanský), který se zpočátku jeví jako nesmělý zamilovaný mladíček, ale následně v něm poznáváme slabocha a nakonec majetnického sobce, který požaduje po Kressidě věrnost nikoliv z lásky, ale jen proto, aby mu navždy patřila. Helena (Sabina Králová) je spíše objektem, takže jediné postavy, které stojí mimo, a dokonce procházejí mezi znepřátelenými tábory, jsou Kressida a tajemný Thersites.
Kateřina Winterová hraje Kressidu jako energickou, upřímně zamilovanou dívku, snad příliš upovídanou a přízemní. Rychle naplněný a především erotický vztah s Troilem však prožívá jako skutečný a zdá se, že je opravdu raněná, když je vyměněna za trojského zajatce a musí se vrátit zpět k Řekům. Radok inscenuje v rozporu se Shakespearem její nevěru jako nezaviněnou a Kressidiny polibky jsou spíše reakcí na násilné jednání Řeků. Kressida přejímá vinu na sebe a na ženskost: "Prokletí žen je to, že každé z nich ze svůdných očí na svět kouká hřích". Její reakce tak jen umocňuje mužské – tedy společenské provinění a přispívá k prohloubení vykreslené krize. Postava Thersita (Vladimír Javorský) vznikla spojením dvou postav. Je dohazovačem, který spojil Troila s Kressidou; silou rozdmýchávající nesváry v řeckém vojsku; alžbětinským prologem, který na počátku hry oslovuje diváky a osobitým, ironickým komentátorem, který viděné situace a vztahy mezi vojáky nazírá z rezignované perspektivy prostého člověka z lidu. "Pitomý vrtochy a nevědomost se ujaly vlády a politika je zase všem jen pro smích. Státnická moudrost těch našich prolhanejch a úlisnejch darebáků nestojí za zlámanou grešli." Vždyť o kolik se jeho věta liší od každodenních "brblajících" komentářů o českých politicích!

Tuto nabízející se tendenci interpretovat Radokovu inscenaci jako výpověď o současné politické situaci znejišťuje vizuální pojetí. Snová atmosféra pouště, davové scény na jevišti otevřeném až k horizontu, čímž přesahuje velikost hlediště, a především výrazný light design (Torkel Blomkvist) dávají tušit, že slova a činy nejsou vším, ale za mikrosvětem trojské války se skrývá cosi nadčasového. Vojáci asociují figurky cínových vojáčků, poušť se při změně nasvícení mění z flekatého linolea v mytickou krajinu bez konce, oklopenou šumícím mořem. Vrcholná scéna setkání obou vojsk před rozhodujícím zápasem je nasvícena nízkým světlem, takže postavy vrhají dlouhé stíny a v jejich kývání a mihotavém pohybu je vyjádřena hrůza tragédie – ticho před bouří. Diváci však nevidí samotný boj, pouze tmu, kde po opětovném rozsvícení leží mrtvoly, Agamemnon dál vede své nekonečné politické proslovy a stojí zde jen nehybná Helena a věštkyně Kassandra. Najednou je však zdrojem světla lustr, který se (stejně jako postavy z předešlé scény) kýve nad hlavou Heleny. Ze společenského se stává soukromé, muži mizejí a zůstávají pouze ženy. Co ze světa zbude poté, co pohasíná i lustr a Kassandra sfoukne světlo svíčky, nevíme. Uvedení Troila a Kressidy je pro Národní divadlo historickou premiérou a dobře spojuje úsilí první scény vytvářet divadlo na vysoké umělecké úrovni a zároveň se vyjadřovat k současné společenské situaci. A k tomuto účelu se – bohužel – hra bez kladného hrdiny, vyjadřující naprostou nedůvěru ve vládnoucí autority a smysl našeho počínání, hodí dokonale.

Táňa Švehlová, Literární noviny

Autor: Táňa Švehlová, Literární noviny, Foto: Martin Špelda