28.03.2013

Naděje někdy může přijít z hvězd

Z prachu hvězd Lenky Lagronové je křehký a poetický text takřka topolovského ražení. Na komorní scéně Národního divadla – v Divadle Kolowrat – jej nastudoval Štěpán Pácl.
Lagronové sonda do životů čtyř žen, z nichž každá prožívá samotu a zklamání jiného druhu a každá se snaží světu vzdorovat jinak, má zvláštní něhu i průraznost. A také nenápadný humor, či spíš jemný ironický podtext. Odehrává se v jediné situaci – během večera, kdy mezi ženy náhle vstoupí muž. Nesmělý a trochu komický soused Jarda mimoděčně spustí konfrontaci, která nemine ani jeho.

Tři sestry Kája (Jana Boušková), Táňa (Taťjana Medvecká) a Dáša (Petra Špalková) žijí společně s matkou. Ta je poněkud monstrózní postavou, kterou Jana Preissová ztvárňuje v působivě lomené poloze. Je nesnesitelnou manipulátorkou, ale také nejistou bytostí uzavřenou do sebe. Padají z ní jízlivosti a své dcery nepřestává mentorovat, na což všechny reagují spíše trpně, tichou vzdorovitostí, jež se projevuje zrychlenými a popuzenými gesty. Matka ostentativně sleduje televizi a co chvíli vyráží do útoku – ovšem Preissová staví vše tak, že za jejími útoky cítíme úzkost z vlastní existence, tíseň, s níž si neporadí. Její útočnost jen skrývá hořkost, křeč i nejistotu a Preissové výkon tuto labilitu vystihuje naprosto přesně.
Zkoumání ženských osudů Svět těchto hrdinek je ovšem světem bez mužů: bez otce i milenců. O to víc se o nich mluví a vzpomíná na ně. Zejména na jednoho, který si vzal život. Pro Táňu byl blízkou i vzdálenou bytostí a s jeho ztrátou se stále nemůže vyrovnat. Lagronové hry jsou vždy částečně autobiografické a tak je tomu i zde. Předobrazem toho, kdo je už třináct let mrtvý, ale s kým Táňa stále vede hovory a kdo se jí zjevuje, není nikdo jiný než skutečný autorčin přítel Petr Lébl. Možná i on pobývá někde v prachu hvězd a Táňa se touto představou nechává unášet stejně jako její retardovaná sestra Kája, která zase hledá v kosmu jiné civilizace. Táňa neumí svůj vztah k mrtvému dořešit a možná by byla ochotná za ním odejít. "On to taky tak nějak ví, oba to víme, ale taky je jasný, že tam prostě nějak je," říká Medvecké Táňa důrazně, jako by chtěla přesvědčit hlavně sebe sama.
Na Lagronové textu je nesmírně přitažlivé, že přivádí na jeviště takzvané ženské téma a otázky lidské identity, ale bez obvyklých klišé a póz. Ve svém zkoumání ženských osudů je otevřená a pravdivá – zvlášť když pozoruje iracionalitu ženského jednání, která je hlavním zdrojem nedorozumění. A ještě umí stvořit atmosféru, která má symbolický rozměr.
Štěpán Pácl si byl vědom nevšední poetičnosti až neuchopitelnosti textu a evidentně ji nechtěl uměle dotvářet. Vytvořil realistické prostředí bytu, které k tomu, co se odehrává, vytváří žádoucí kontrast, stejně jako řada realistických úkonů. Vše příznačně uzavřel drátěným pletivem, do něhož jsou zastrkané roličky papírů i květiny. Každá ze sester tu má svůj kout. Bouškové Kája umanutě sedí u vysílačky a opakovaně volá své signály do vesmíru, které jsou ale především voláním o pomoc. Její tragikomická umanutost kontrastuje s věcností Dáši.
Ta čelí realitě ve svém kuchyňském koutě permanentním vyráběním nedělní bábovky, kterou ovšem vzápětí hází do koše. V podání Petry Špalkové se stále až horečnatě něčím zabývá, rázně kope do ledničky, aby nehučela, míchá těsto, mlátí dvířky od trouby, je to přehlídka zbytečných, zástupných činností. Hartlův Jarda je nešťastník, opět tragický i směšný zároveň. Rozpačitě se tyčí s tácem chlebíčků a jen zvolna se osměluje. Se svou láskou k urnovým hájům a chlebíčkům působí jako někdo, kdo se všude ocitá omylem, je jako bezradnost sama, což je poloha, kterou Hartl bezvadně ovládá.
Páclova režie je střídmá, nesnaží se situace násilně poetizovat ani ozvláštňovat, jediný luxus, který si v tomto směru dovolí, je modré zrnění obrazovky. Občas se odráží na tvářích žen a v závěru se rozprostře po celém prostoru jako uklidňující a tajemná vesmírná mlha, která přináší smíření i naděje. Pácl také s jakousi až strohou věcností vede herce do středu situací, dbá na jejich souhru. A je pravda, že všechny čtyři herečky i "mužský element" na sebe výborně slyší. Zrežírovat tento intimní text není úplně jednoduchá záležitost, všechny promluvy a střety obsahují mnohem víc, než se zdá. A spolehnout se "jen" na sdělení obsahu slov a herecké objevování vnitřku postav se zde ovšem ukázalo jako velice účinné.

Jana Machalická, Lidové noviny, 28.3. 2013

Autor: Jana Machalická, Lidové noviny, Foto: Hana Smejkalová