5.04.2013

V Kolowratu se dotýkají nebes. Hraje se hlavně o ženské duši

Lenka Lagronová zaujímá jedno z předních míst na pomyslném Olympu současných českých dramatiků. Její hry jsou většinou hlubokou sondou do ženské duše, aniž by ji jakkoli patetizovaly a zveličovaly. Výjimkou není ani poslední hra Z prachu hvězd uvedená na komorní scéně Národního divadla, v Divadle Kolowrat. Nepostižitelný tajuplný vesmír společně s hvězdnou září symbolizují jako ústřední téma nevyslovené tužby, zklamání i naděje čtyřčlenné ženské domácnosti, kterou tvoří matka a její tři stárnoucí dcery. Skrze zritualizované činnosti postupně naznačuje v lyrickém tónu se špetkou ironie skutečnost, která měla zůstat nevyslovena.

Mužsky věcná Dáša (Petra Špalková) zastírá kuchařskými počiny dávný nenaplněný vztah k charismatickému divadelníkovi o jehož přízeň, jak se ukáže, usilovala i nejmladší Táňa (Taťjana Medvecká). Ta se poslední roky rezignovaně upnula k permanentnímu zasypávání jeho hrobu květinami. Retardovaná Kája (Jana Boušková) kompenzuje samotu v každodenním vysílání do vesmíru. Výkřiky: "Tady Kája, tady Kája… Slyšíte mě?" však zůstávají nevyslyšeny. Jediným zástupcem mužského pokolení, který naruší uzavřený domácí koloběh, je nový soused Jarda (Jan Hartl). Audiencí rozpohybuje stojaté vody, aby byl nakonec sám trapně demaskován jako člověk bojící se vlastní nezajímavosti. Režisér Štěpán Pácl uchopil básnický text plný zámlk velmi citlivě. Dává prostor skrytým významům. Herce vede uměřeně až neznatelně. Se symbolikou pracuje v rovině textové, obraz naopak zachovává přísně realistický s výjimkou závěrečné snové scény – zrnící obrazovky, možného signálu z vesmíru, jenž má dávát naději všem zúčastněným. Naději, že svůj život ještě neprohráli.

Marcela Magdová, METRO

Autor: Marcela Magdová, METRO, Foto: Hana Smejkalová