1.06.2013

Národní divadlo (Praha) na jevišti Alexandrinského divadla (Petrohrad)

Česká první scéna uvedla v Petrohradě inscenaci hry s ironickým názvem, který je parafrází Ibsenovy Nory „Domečku pro panenky“. Autorkou hry je rakouská spisovatelka a dramatička, nositelka Nobelovy ceny za literaturu 2004 Elfriede Jelinek. Jde o autorku románu Pianistka, který zfilmoval Michael Haneke (nutno zmínit, že pokud by „Alexandrinka“ představila hru divákům takto, bylo by jich v hledišti více)

Ibsenova Nora, jež se stala kultovní postavou evropského života konce 19. století a do současnosti je ozdobou feminismu, ve hře absolutně zkrachuje. Usiluje o nezávislost na mužích i ženách, o vyrovnání se sama se sebou, nakonec se mění ve věc, hračku v rukách mužů. Naivní takřka dětské rozhodnutí – napsat pokračování ortodoxně známé hry – postmoderní přehodnocení moderny (ve smyslu „Pánové demokraté minulého století, velmi bychom vás chtěli všechny vzkřísit...“) Jde o přehodnocení i z hlediska historického, neboť u Jelinekové Nora opouští muže na sklonku 20. a 30. let 20. století. Hra začíná Nořiným odchodem a končí jejím návratem k muži, kdy konečně ztrácí své „hrdinství“ Zůstává vnitřně absolutně prázdnou, po hrstkách se rozdala, aniž by ji cokoli zbylo, což je další odkaz k jiné Ibsenově hře Opory společnosti. Nora žije ve shodě s Helmerem, který prošel absolutně stejnou cestu. Nastupující nacismu nachází ideální půdu v duších hlavních hrdinů.

Režisér Michal Dočekal velmi jemně podtrhnul opakované přehodnocení. Text obohatil o brechtovské songy, charaktery hlavních figur vede v duchu německého expresionismu v určitých momentech směřující k bufonádě někdy k sarkastické tragice. Proměny v Nořině životě jsou zobrazeny ostrým střihovým herectvím, což také odkazuje k expresionismu. Scénografie Martina Chocholouška pracuje s estetikou školy Bauhaus. Části závodu jezdící po scéně (dokonce Helmerův jídelní stůl je zobrazen jako běžící pás) vzbuzují pocit všeobjímajícího lidského závodu. S tím koresponduje i hudba Miloše Orsoně Štedroně.


Udivující je jemnost scénických vtipů: po běžícím pásu se spouští všechno, čím chce paní Lindeová navnadit Helmera. Jídlem počínaje a černými latexovými kozačkami konče. Pokaždé odchází do komory, otevírá dveře, a odtud vypadávají staré lyže. Po třetím nebo čtvrtém pokusu, kdy divák opět očekává jejich pád, zůstávají stát, a divák se musí pousmát. V momentu, kdy lyže nevypadnou, paní Lindeová udělá stěží viditelné gesto, poprvé se jí to podařilo. A z jednoho diváckého úsměvu se rodí druhý. Poté přichází na pořad sadomasochismus. Helmer se sladkým úšklebkem bere nůž a v tu chvíli přesně tušíme co se v něm odehrává. Při tom jsou tyto odvážné scény v duchu sadomaso řešeny velmi decentně, například Helmer se převaluje po scéně zatímco Nora s nenávistí vymačkává citron. Jednoduchá alegorie, ale vystavěná a sehraná s takovou energií, že asociuje divadlo Kabuki.

Skvěle hrají Igor Bareš (Helmer) a Vladislav Beneš ( konsul Veygang). První vnitřně slabý a naprosto neschopný, ale budící dojem úspěšného a silného jedince. Druhý, chladný podnikavec, který čas od času předstírá lásku nebo starost o bližní, což činí díky mistrovskému hereckému talentu. Neméně skvělá je Kateřina Winterová (Nora), zpočátku hrající nezávislou ženu, poté do sebe zamilovanou slepici, potom zamilovanou slepici, hračku Veyganga, vášnivě nenávidící bývalého muže, mezitím už téměř opuštěnou milenku a nakonec opuštěnou zlou duši.

Taková byla inscenace na rozdíl od „Výrostka“ (MDT), je možné říci, výrazné přehodnocení klasiky s velkolepým týmem inscenátorů a skvělých herců. Při tom podotýkám, nejde o epochální inscenaci, která by byla v divadelní Evropě převratnou, ale jednoduše velmi dobrou inscenaci, patrně ne jedinou v pražském Národním divadle. Opět jako vždy byla zaplněna třetina sálu. Náš divák dává přednost „Výrostkům“.

přeložila: Marcela Magdová

Autor: Petrohradské listy