5.06.2013

Ohlasy z rumunského tisku na inscenaci Bláznivý den aneb Figarova svatba

Ohlasy z rumunského tisku na inscenaci Bláznivý den aneb Figarova svatba, kterou jsme v prosinci uvedli v Kluži v rámci mezinárodního festivalu Interferences

TRIBUNA
Představení Bláznivý den aneb Figarova svatba podle Beaumarchaise v podání Národního divadla v Praze je obdivuhodné hlavně svým způsobem provedení, pro nějž je příznačné nerespektování žánrů. Je to divadlo, ale hudba je důležitější než text. Není to Mozart, ale jeho velká hudební témata lze v představení rozpoznat. Jde o burleskní, leč hořkou komedii na adresu dnešní společnosti. Baroknost kostýmů nám připomíná, že se nacházíme v Praze, v místě, kde měla premiéru Mozartova opera Don Giovanni. Hudba s pop-rockovým nádechem nás vrací do současnosti, do nové epochy lehkých mravů?

TRANSILVANIA REPORTER
„Jedná se o první klužské vystoupení důležitého evropského divadla, Národního divadla v Praze, které je starší než Maďarské divadlo v Kluži, se čtyřmi nádhernými sály, kde jsem letos v létě měl to potěšení realizovat hru Nosorožec od Eugèna Ionesca. V Kluži bude představen Figaro, jenž je založen na Beaumarchaisově textu, ovšem není kombinován s hudbou Mozartovou, jak by se dalo očekávat, ale s hudbou moderní, v doprovodu živého orchestru. Je tak vytvořen velmi zajímavý kontrast a napětí mezi vizuálním barokně-rokokovým světem a současnou hudbou. Je to kvalitní soubor vedený ředitelem-režisérem Michalem Dočekalem,“ říká Gábor Tompa

JURNAL DE FESTIVAL
Festival Interferences uzavřela hra Bláznivý den aneb Figarova svatba podle známé Beaumarchaisovy hry, představení plné humoru českého režiséra Michala Dočekala. Dočekal realizoval představení „hudebního divadla“, jež člověka svádí svým burleskním a parodickým duchem, jímž překonfiguroval údaje o postavách.
„Pít, aniž by člověk měl žízeň, a milovat se s kýmkoliv, to jsou věci, které odlišují člověka od zvířete,“ říká v jednu chvíli Zahradník hraběte, a jakoby v duchu tohoto motta se odehrává celý děj představení, se zženštilým hrabětem, s hraběnkou, jež vzdychá po mladém Cherubinovi, který zas vzdychá po vícero ženách, s mazaným Figarem a pragmatickou Zuzanou. Hudba vytvořená Alešem Březinou se zakládá na tématech z Mozartovy hudby, je však překomponována podle současného klíče, s jazzovými prvky, či dokonce hitovými náběhy, hudba velmi svižná a sama o sobě ironická. Ostatně výrazným rysem tohoto představení je jeho karikaturnost: scéna, kdy Figaro objeví své rodiče, se odehrává na plátně, jako v němém filmu, jehož hrdiny jsou diváci, hold, jenž vzdávají vesnické dívky hraběnce, je zpíván na melodii z Ódy na radost od Beethovena, postava Zahradníka, mající neustále aforistické poznámky, podtrhuje komično, podobně jako směšnost některých detailů – účes „štětka“ jedné z postav nebo vizáž Basilia à la Ozzy Osbourne. Tón představení udává jeho interpretace. Výprava je de facto zúžená na několik židlí na scéně a plátno. Ovšem způsob, jakým vynikající herci Národního divadla zahráli, měl takový rytmus a byl tak výrazný, že se pozornost diváka nevytrácela. Řekl bych, že Figarova svatba byla zbožťujícím závěrem festivalu. Zasmál jsem se s velikou chutí.