29.10.2013

S Enikö Eszenyi nejen o nové spolupráci s Robertem Wilsonem

Maďarská herečka a režisérka Enikö Eszenyi je u nás velmi dobře známá. Čtyřikrát režírovala v pražském Národním divadle (Shakespeare: MNOHO POVYKU PRO NIC, KOMEDIE OMYLŮ, VEČER TŘÍKRÁLOVÝ a Lope de Vega: VLADAŘKA ZÁVIST), ale také v Divadle na zábradlí (Rodina Tóthů)… Má na kontě i několik režií v bratislavském Národním divadle. Nicméně její profesní osud je už od ukončení hereckých studií na Vysoké škole divadelního a filmového umění v Budapešti (1983) spojen s budapešťským divadlem Vígszínház, kde vytvořila nejen řadu výrazných rolí klasického repertoáru a nejednou tu režírovala, ale od roku 2009 je také ředitelkou divadla. V minulých sezonách tam režíroval dvě inscenace i šéf Činohry Michal Dočekal – a sice hru Mikve autorky Hadar Galron a Brechtova Dobrého člověka v Sečuanu, v obou Enikö hrála a za roli v Brechtovi dokonce získala hereckou cenu.

Účastníte se za maďarskou stranu koprodukční inscenace 1914. Zajímalo by mě, jak jste se k projektu dostala?
Jsem ředitelkou budapešťského divadla Vigszínház, které se koprodukčně podílí na tomto projektu. Účastní se toho tři divadla, a já jsme ráda, že za maďarskou stranu jsme to zrovna my. Ovšem to, že jsem ředitelkou divadla, nehrálo roli v mé osobní účasti na projektu. Jsem totiž zároveň herečkou, a tak jsem společně s dalšími dvěma herečkami přijela z Maďarska na konkurs, a tu roli jsem dostala.

Práce s Robertem Wilsonem je pro herce neobvyklá, a dá se říci nezapomenutelná. Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti se zkoušením?
Jelikož nejsem jen herečka, ale také režisérka, tak se toho hodně učím. Seděla bych v divadle od rána do večera, a dívala se, jak pracuje Bob Wilson, abych toho co nejvíce vstřebala. Většinu českých kolegů znám, protože jsem v pražském Národním režírovala čtyři inscenace, a máme spolu velmi dobré vztahy – hodně mi jako kolegové pomáhají. Musím říci, že herci, s kterými jsme se tu setkala – třeba Vláďa Javorský nebo Eva Salzmannová jsou velmi talentovaní, a zároveň velmi fajn lidi – takže, když jsem v Praze, cítím se tu vždycky velmi dobře.

Vy jste zvyklá pracovat s mezinárodním týmem. Tak by mě zajímalo, jestli se to nějak výrazně liší od toho, když spolupracujete se „svými“ herci?
Ani ne. Myslím, že česká i slovenská kultura jsou hodně blízké maďarské. Máme své zvláštnosti, ale zažili jsme toho v předchozí době hodně společného, nebo podobného. Takže hodně věcí prožíváme podobně, přemýšlíme podobným způsobem.

Příprava inscenace 1914 probíhá na etapy. Co stíháte kromě ní?
Právě jsem dokončila režii původního maďarského muzikálu, který se jmenuje Popový festival. A na konci sezóny budu u nás režírovat hru od Johanna Nestroye.