6.11.2013

Stárnutí, nemohoucnost, zoufalství. Strýček Váňa na prknech Stavovského divadla

Na jevišti Stavovského divadla vznikla po Rackovi další čechovovská inscenace, tentokrát Strýček Váňa, opět v režii Michala Dočekala. Na první pohled se může zdát, že autor rozehrává téma krize středního věku a nedosažitelnosti touženého partnera. Pod povrchem toho je ale mnohem víc.
Při inscenování Čechovových her na jevišti je nejdůležitější při rozehrávání jednotlivých motivů udržet dynamiku. Nerozpadnout se na jednotlivé fragmenty, které samy o sobě fungují, leč jsou jednotlivě pospojovány tenkými nitěmi vágněji podaných výjevů a na celkovém fungování inscenace to ubírá. To je případ třeba čechovovské inscenace Platonov je darebák na jevišti Divadla Na zábradlí. Celkově zdlouhavá, dá se říci až příliš dlouhá doba hry, která znuděnost ruských obyvatel venkova toužících po městě zobrazuje až přespříliš věrohodně. Během představení se totiž stanete jedněmi z nich.

Tomu se ale podařilo bryskně vyhnout souboru Národního divadla. Inscenace strýček Váňa na jevišti Stavovského divadla je dynamická od začátku do konce.

Hned první dějství uhodí na diváka nostalgickou vzpomínkou na Racka na témže jevišti, ač z opačného pohledu jeviště/hlediště. Pojízdná kláda, na níž herci posedávají, jedí a hovoří, v Rackovi Nina i balancovala, symbolizuje stejně jako v Rackovi venkovské prostředí. Podobně jako v Rackovi se setkáme i s charakterovým obsazením herců, Saša Rašilov bude opět naivním dobrákem věřícím ve svou nešťastnou neopětovanou lásku, František Němec v roli Serebrjakov nerudným starcem s tuhými kořeny.

Divadlo a jeho aktuální témata vždy kopírují, nebo zlehka obkreslují situaci ve společnosti. Když pohlédneme na programy pražských divadel, zarazí nás množství Havlových a Čechovových her. Na první pohled neslučitelní autoři, při druhém pohledu nám dochází, že jejich světy se při spojení značně podobají tomu našemu. Na jednom břehu rozčarovanost z politické situace, znechucenost dobou, politickými činiteli, směřování kamsi, kam se rozhodně nechceme dostat, protože už jsme tam možná někdy byli, nebo tušíme, jak to tam bude vypadat. Havlova parafráze politických událostí, nesmyslné úřady svazující svobodu člověka, nesrozumitelné jednotící jazyky, prázdné fráze. Čechov jako malíř společnosti, která sice umí krásně mluvit o svých plánech, umí kritizovat, umí rozprávět o tom, co všechno jednou udělá, ale vždy to skončí jen u toho mudrování na umělé kládě na kolečkách. Nejsme to náhodou my?

Dočekal o krok posunul české pojetí Čechova. Tematicky se zaměřil na nespokojenost s vlastním životem v závislosti na věku a místu, kde postavy žijí. S tím související nenaplněnost na poli milostném. Také si uvědomují, že s tím prakticky nemohou nic udělat. Odjet, to možné je. Ale nemládne nikdo. Proto se do nejhlubší krize propadá Váňa. Jeho gradující duševní nespokojenost průběhem představení dopadá na diváka, s hřmějícím hlasem a hlubokými vráskami na čele Igor Bareš na diváky silně působí.

Jako nejpřesnější čechovovskou herečkou se v inscenaci ukázala Lucie Žáková. Nutkavost něco změnit, nebo se okamžitě zblázní, potřeba něco udělat, nebo v dalším okamžiku exploduje, byla znatelná v každém jejím gestu. Jako by dokonale pochopila a uchopila, kdo Čechovova postava žijící uzavřená na venkově kde nechce být, s osobou, kterou milovala ale už dávno nenávidí, cítí a dokonale ji přenesla na jeviště. Je mnohovrstevnatější, je v ní více, než nechuť k životu ve starém domě na vesnici. Jsou v ní nevybouřené touhy, chuť do vztahu na který si už nikdy nesáhne, potřeba hrát si, která jí je navždy upřena manželstvím se starým profesorem.

Ženské divačce může duše zaplakat nad zřejmě definitivním přehráním se Saši Rašilova do komických rolí – v Rackovi, Strýčku Váňovi a v neposlední řadě i Králi Learovi se představuje jako vedlejší komická role, naivní chudý hlupák, dobrý, ale na svou dobrotu doplácející.

Inscenace jako celek funguje, zvláště ji dokreslují kulisové prvky pneumatiky jakožto studně a pojízdného křesílka Ivy Janžurové, které je skvostným biedermeierovským kouskem.

zdroj: Lucie Zelinková, Světy literatury

Autor: Lucie Zelinková, Světy literatury, Foto: Lucie Jansch