15.06.2011

RACEK - recenze Marie Reslové

Čechovova klasika v Národním divadle je inscenací sezony. Racek tady vyletěl vysokoI divák zběhlý v inscenacích Čechovových her si během Dočekalova Racka v Národním divadle připadá trochu jako slepec, který prohlédl. Každá věta najednou dává smysl, skrze autorovy dialogy se nám před očima rodí autentické a naprosto současné postavy.

Z premiéry Čechovova Racka ve Stavovském divadle se neočekávaně stala událost sezony. Inscenace Michala Dočekala je silná a také velmi současná, i když navenek působí možná docela "obyčejně". Jako by se inscenátorům i hercům skoro zázračně podařilo nahmatat pulzující srdce textu a pak už "jen" následovat jeho tep.

I v čechovovských interpretacích zběhlý divák si během představení připadá trochu jako slepec, který prohlédl. Každá věta najednou dává smysl, skrze autorovy dialogy se nám před očima rodí autentické a naprosto současné postavy. Tahle hra, že byla napsaná před sto lety?

Treplev (Jan Dolanský) a Nina Zarečná (Magdalena Borová) jsou děti sotva dospělé. Oba umělecky ctižádostiví, oba poznamenaní rozpadlým rodinným zázemím a marně toužící po něčem opravdovém, co by dalo jejich životu smysl.

Generační vrstevnice Máša (Lucie Žáčková) je exhibicionistka s poškozeným sebevědomím, závislá na alkoholu a zcela lhostejná k vlastnímu dítěti. Její muž, učitel Medvěděnko (Saša Rašilov), trpí sebelítostí, snaží se dojmout svou neradostnou finanční situací a každému předem ustoupí.

Generace rodičů na tom není o nic líp. Treplevova matka, herečka Arkadinová (Taťjana Medvecká) je prototypem dominantní ženy typu Ivanky Trumpové. Bezděčně ponižuje svého syna a manipuluje se svým o dost mladším milencem Trigorinem (David Prachař), intelektuálem bez páteře a vlastní vůle.



Její bratr Sorin (Jan Němec) je workholik na penzi, v němž doslova "vysychá" život. Mášina matka Pavlína (Johana Tesařová) nenávidí svého muže (Alexej Pyško), správce statku a jednoduchého samce, který nejspíš ani Mášiným otcem není. A doktor Dorn (Ladislav Mrkvička) proplouvá životem i milostnými vztahy jako pohodový surfař.

Životy Čechovových postav beznadějně pozbyly svou celistvost - jsou jako hromada dříví, z níž už strom nikdy nebude.

Režisér se scénografem Martinem Chocholouškem umístili Racka do prostoru tak, že divadlo na divadle je nejen inscenačním principem hry, ale do jisté míry i obrazem života, v němž by každý rád hrál hlavní roli a sklízel obdiv publika.

Diváky usazené na jevišti dělí od hlediště, "železná opona" – plechem pobitá zeď s dveřmi. Za ní se otvírá výhled do pomyslné krajiny s jezerem, na pozlacené hlediště Stavovského divadla, kde se rovněž chvílemi hraje.

Ve vší směšnosti i tragičnosti před námi defilují čechovovské postavy, jejich ambice a nenaplněné lásky, jejich zbytečné "životy, které dovršují svůj smutný osud v kruhu".

Dočekal tuto větu z textu, jímž v divadle na břehu jezera Treplev se Zarečnou v prvním dějství Racka naivně prosazují nové formy, vzal vážně a opřel o ni, a také o symboliku zastřeleného racka, metaforickou rovinu inscenace.

Kruhy na vodě, do níž dopadl vycpaný racek – symbol Ninina zmařeného života, a osudový kruh Trepleva, jenž spáchal sebevraždu, se tak ve Stavovském divadle přece jenom uzavřou a spojí se v "jeden a týž umělecký obraz". Popsat jeho konkrétní podobu by znamenalo prozradit pointu, a tak nezbývá než ho spatřit na vlastní oči.

Marie Reslová, Hospodářské noviny

Autor: Marie Reslová