30.11.2011

Co dělá herečka, když nehraje - fejeton Magdalény Borové

„Kde je mrkvička, mami?“, zeptala se mě hned po snídani má dvouletá holčička. Proč touží po zelenině, když se zrovna pěkně nacpala chlebem s medem, říkám si. Ale ona opakuje svůj dotaz ještě naléhavěji: „Kde je mrkvička?!“ A běhá po bytě a hledá a začíná být dost nervózní. Vůbec tomu nerozumím, dítě se nakonec vřítí do pokojíčku a vítězně volá: „Tady je, mami, tady je!“ A mně to dojde. Ona chce prohlížet program Racka. To je totiž už od prázdnin naše oblíbená činnost při sezení na nočníku....

Zpočátku jí stačilo hledat vzadu v programu na fotkách mě. Neustále si prohlížela maminku v nejrůznějších polohách a náladách, nemohla se nabažit. Její nejoblíbenější kousek byla scéna divadla na začátku představení, kde coby Nina čním nad kolegy s rozpřaženýma rukama ověšená baterkami a se zanícením výrazem, s pusou dokořán přednáším Treplevovu hru. „Tady dělá maminka sjandu,“ okomentovala to. Myslím, že tak oddaného a bezelstného obdivovatele už nikdy mít nebudu. Postupem času ji ale moje fotky přestaly ohromovat a chtěla vědět víc. „A kdo je toto? A toto? A toto...“ A tak neustále dokola opakuji: „To je Saša, to je Johanna, toto je Pyško, Němec – ano, pan Němec spinká. A hele, kdopak je tohle?“ A dcerka s blaženým úsměvem odpoví: „Mrkvička.“ Pan Mrkvička si ji získal hned, pozná ho na fotce i zezadu. Jisté problémy jí ještě činí Táňa M. s Davidem P., často si je plete, protože mají stejně nakadeřené vlasy – jako dvě ovečky. A pak je tu ještě jedna fotka, ale s tou je to vážné. Je na ní Lucka Ž. tváří přitisknutá na vystřiženou papírovou hlavu Honzy D. Její výraz je velmi zvláštní, uhrančivý, dcera na ni zírá z těsné blízkosti dlouhé minuty a sem tam přitom vydá podivný zvuk, jakési heknutí či úšklebek. Pochopila jsem, že se do Lucky vžívá a snaží se přesně vystihnout atmosféru toho okamžiku.
Znovu a znovu mě ohromuje, kolik toho děti cítí a jak přesně to dokážou pojmenovat. Pro mě coby herečku je tahle holčička učitelka nejpovolanější. Její nekonečná hravost a fantazie v kontrastu mými nánosy zkušeností a reálným vnímáním světa. Nesahám ani po její pěkné kotníčky...
Nina byla mou první rolí po mateřství, ale trošku se to zkomplikovalo. Někteří si mysleli, že si Racka zahraju ještě po prázdninách, jenomže já už v září vypadala, jako bych spolkla rugbyový míč. A co zmůže herečka, která má jako nástroj pouze svou duši, zející ovšem v narůstajícím těle? Těhotná herečka – to je oxymoron... Je zajímavé, že těhotenské role jsem dostávala jako mladičká – pořád mě vycpávali, a nyní, když se už podruhé nabízím v jedinečné transformaci, není zájem.
Existuje naštěstí jedno médium, kde moje fyzická schrána nepřekáží. Nedávno jsme v rozhlase dělali zajímavou snovou hru Rolanda Schimmelpfenniga Arabská noc – o jednom paneláku a jeho obyvatelích jedné horké noci. A tak, ačkoli přes břicho téměř nedosáhnu na mikrofon, můžu se aspoň na chvíli stát nádhernou polonahou blondýnou a vést s Jiřím Lábusem milostný rozhovor na balkóně. A jelikož těhotenství je opravdu „jiný stav“, vnímám to celé s mírným nadhledem, dívám se na své zapálené kolegy kroutící se před mikrofony a trochu se směju, trochu dojímám.
A pak jdu z rádia domů a dceruška se mě mou přesnou intonací zeptá: „Nemáš čurání?“ Je hodná, že mě v tomhle stavu hlídá... Všechno, co řeknu, je pečlivě zpracováno, uloženo a později v pravou chvíli použito. Po večerech si už poněkolikáté pročítám skvělou knížku o výchově – Osvobození rodiče, osvobozené děti – a přemýšlím a dumám, zase o těch našich vnitřních nánosech a o výchovných klišé… Nenapadlo by mě, že se lze učit, opravdu šprtat, zcela jiný přístup k dětem, k samostatným bytostem, k osobnostem. A do toho všeho se mi jedna osobnost vlní v břiše a vábí mě a volá a zatemňuje poslední zbytky mého rozumného uvažování. A tak místo rolák říkám čmelák a v úžasu očekávání pozoruji ten vnitřní vesmír…

Autor: Magdaléna Borová, Foto: Hana Smejkalová