6.03.2014

Tartuffe hravě a kriticky

Národní divadlo si vzalo zminulé spolupráce s režisérem Janem Nebeským, inscenace-eseje Král Lear (2011), která vyvolala rozporné (v řadách tradičnějších diváků i krajně odmítavé) reakce, ponaučení a jeho nový počin, nastudovaný ve Stavovském divadle podle Molierova Tartuffa, opatřilo v doprovodných materiálech náležitou "varovnou" explikací ("připravme se na to, že nepůjde o očekávanou disciplínu"), a název navíc pozměnilo na Tartuffe Impromptu! (aneb variace podle slavného Molierova textu). Výsledek však tentokrát není třeba vnímat tak vyhroceně, režisér nepostavil před diváky složitý intelektuální rébus, ale svěží a srozumitelnou podívanou, ze které se kýžený hlubší smysl klube lehce a nenásilně.

Úprava Kateřiny Šavlíkové neopouští intence Molierovy hry, nepřepisuje, vytváří jen digest scén, které zbavují text zbytných míst. Režisér dává úpravě hravý kabaretní ráz, jaký známe z jeho komorních projektů, uváděných s blízkými spolupracovníky přáteli například v pražském klubu NoD (Kabaret Shakespeare, NoD Quijote aj.). Formát inscenace je brechtovsky neiluzivní: na scéně hraje na piano autor hudby Milan Svoboda, který dění podbarvuje jazzově náladovým doprovodem a hojně ho též prokládá písněmi.

Výstupy působí víceméně izolovaně, jako samostatná čísla, postavená na nějakém (jakémkoli) určujícím nápadu (například ztřeštěný tanec Elmíry a Orgona v písni služky Doriny), žánrově převládá parodie, ve které herecky vyniká velice tvárný David Prachař v roli pána domu Orgona. Někdy je té nezávazné zábavy příliš, Nebeský se přitom ani neostýchá vykrádat sám sebe, ale míru vkusu nepřekračuje. Inscenační výklad hry převrací "přirozené" čtení textu. Pokrytcem není Tartuffe, ale jeho okolí–Orgonova rodina. Ta připomíná buňuelovsky blazeované, zpustlé společenství: ordinérní Orgonova manželka Elmíra (Kateřina Winterová), hysterik Damis (Filip Rajmont), žvanil Kleantes (Petr Motloch), smyslově nezdrženliví Mariana a Valér (Jana Janěková ml. a Radúz Mácha).

Orgonovo přivedení Tartuffa do domu má za cíl tento stav napravit. Tartuffe (Karel Dobrý), oblečený do pracovní kombinézy s "firemním" nápisem Tartuffe, je/má být jejím "opravářem". Pohybuje se po scéně s vrtačkou v ruce, v úvodních dějstvích (kdy se v Molierově textu na scéně vůbec nevyskytuje) stoicky provádí drobné opravy, je doslova Orgonovým věrným stínem. Svým opravdovým a bezelstným vystupováním a upřímně míněnými názory působí jako Orgonův "užitečný idiot".

Jenže čím Orgon zachází (koho zneužívá), tím také schází. Tartuffova láska k Elmíře je upřímná a Tartuffe, pokud může, "jde za svým cílem". Když nakonec zjistí, že byl oklamán, že se stal nástrojem lsti druhých lidí, trvá na tom, co mu bylo slíbeno: že se stane majitelem Orgonova jmění. Orgonovu rodinu nakonec z prekérní situace vysvobodí až exekutor Loyal (Václav Postránecký), který "svou" společnost nezradí a Tartuffa zastřelí. Orgonova rodina tak může nerušeně fungovat dál...

Je tedy Nebeského inscenace kritikou dnešní "zkorumpované", "prohnilé" společnosti (použijemeli slov levicových kritiků dnešních pořádků, kterým se Nebeského inscenace zajisté bude líbit)? Vlastně ano. Nebeský ale vede tuto kritiku v odlehčené, nezávazné podobě, proto inscenace působí nenásilně, neideologicky. Jde o povedenou práci.

MARTIN J. ŠVEJDA, Lidové noviny, 6. 3. 2014

Autor: MARTIN J. ŠVEJDA, Lidové noviny, Foto: Martin Kámen