19.03.2014

Tartuffe Improptu!

Na inscenacích Jana Nebeského je mimo jiné fascinující jejich otevřenost nejrůznějším interpretacím. Byv kolegy vyzván nabízím tedy polovážné nahlédnutí do toho, co se také může kritikovi honit hlavou po prvním zhlédnutí Nebeského Tartuffa Improptu! Poslyšte příběh o tom, kterak se Karel Dobrý doslova vláme na jeviště Národního divadla a jakou to podivnou, nepraktickou, zhýralou a dryáčnickou rodinku tam najde.

A kterak mu v tom pomáhá David Prachař, kamarád a parťák se kterým jsou jedna ruka (odkud? no z jiných Nebeského inscenací pochopitelně). A jak Dobrý (od všech ostatních přeci tak odlišný tím jak nehraje, jak ani nemusí hrát) pouhou svou přítomností odhaluje, pasivně zrcadlí, přetvářku a faleš těch „na prknech“ (to čtvercové minipodium uprostřed jeviště). Jak se v celé inscenaci všechno to divadlo zdůrazňuje – v řečech mimo text, v hraní „do lidí“, ve vystavených štendrech s kostýmy, v civilních odchodech ze scény a na ní atd atd. A jak David Prachař (který také stojí většinou doslova mimo hru – totiž u klavíru Milana Svobody) nakonec celý ten „jeho“ dům Karlu Dobrému dá. (Pletu se, nebo na tom darovacím glejtu opravdu byla červená hlavička ND?) A jak – last but not least – Václav Postránecký, kdo taky jiný?, který od počátku tuší zradu a od prvního vstupu na jeviště po Dobrém jde (má jeho fotku), nastolí staré pořádky tím, že Karla Dobrého prostě bohorovně odstřelí (musím zdůrazňovat víceznačnost toho slova?).

Jakub Škorpil, nadivadlo

Autor: Jakub Škorpil, nadivadlo, Foto: Martin Kámen