10.04.2014

Výbuch 1914 Národní divadlo, Švejk, poslední chvíle lidstva a my

Obrovské Rakousko-Uhersko se prý bránilo Srbsku vyhlášením války. Kdo je nyní agresor? Malá Ukrajina? Velké Rusko? Odpověď na tuto otázku dělá lidem potíže i dnes. Po sto letech jsme tam, kde jsme už tenkrát byli.
Národní divadlo připravuje pozoruhodný projekt. Pod názvem 1914 studuje inscenaci, která na základě Posledních chvil lidstva Karla Krause a Haškových Osudů vojáka Švejka otvírá pohled na začátek 20. století, na výbuch první světové války v roce 1914. Režisérem je Američan Robert Wilson.

To století kalendářově skončilo, ale trvá dál. Nebylo ve znamení vědeckých objevů, objevů demokracie či lidských práv. Ne genetika, ne digitální technologie a let na Měsíc, ne objevy v jádru hmoty. Hmotou, která 20. století prodloužené až sem k nám určila, byl fanatismus lidových mas a objev, jak snadno lze s pomocí lůzy vládu lidu překlopit ve vládu dosud nevídané hrůzy. A protože jsme se dodnes těchto stigmat nezbavili, ba dokonce jejich naléhavost právě zase ožívá, vyplatí se návrat k počátkům tragédie dvacátého století. Jeho nejvýstižnějším obrazem není Armstrongova šlápota na Měsíci, nýbrž koncentrační tábor na Zemi.
Národní divadlo projektem 1914 vstoupilo do nesmírně důležitého evropského kontextu. Ne náhodou vzniká uprostřed Evropy, kde začaly i obě světové války, kde evropská civilizace zkolabovala až na dno lidství. První světová válka začala sarajevským atentátem, druhá mnichovskou dohodou. Spolužití kultur a národů, čímž byla střední Evropa originálně proslulá, se nakonec stalo katalyzátorem hrůz, nikoliv úsvitem svobod. Po čtvrtstoletí iluzí začínáme i my chápat, že to neskončilo. Ukrajinská třaskavina s ruskou chutí polykat se snadno může stát prologem třetího dějství – dnešní jistota, že nic takového už není možné, je stejná jako obě předešlé jistoty – že moderní doba žádné kruté vraždění světových válek nepřipustí. Moderní doba, bohužel, kruté vraždění nejen připustila, ale v milionové dimenzi umožnila.
Důležitou roli při explozi obou světových válek hrála práva národů. Srbové chtěli právo, Hitler chtěl právo, Němci v Sudetech chtěli právo, Maďaři chtěli právo... Svobodu nechtěl nikdo. Všechna práva na národní pospolitost platila mnohem víc než právo na svobodu. Tu nahrazovalo právo na agresi, okupaci, na vraždění nepřátel. A to je problém, který tu pořád je.

Projekt 1914 v Národním divadle může dopadnout (jako divadelní představení) skvěle, nebo i hůř, divadlo je vždycky dobrodružství. Důležité však je, že vůbec začal. Že Národní vykročilo do ostré současnosti, byť sto let staré. Že začalo hledat kontexty a významy většího měřítka, než nabízí naše kopci sevřená kotlina a než nabízí naše poloslepá současnost. Naší současností je i minulost. Tu nelze opustit a nahradit ji nějakou bezduchou digitrajektorií dneška, po níž se poloslepci řítí vpřed do Nikam. Tady můžete, kdo pochybujete o smyslu umění, vidět jeho velký význam. Ubohost našeho dneška je určená ubohostí sarajevského atentátu a následujících dějů, sunoucích se nezadržitelně za potlesku mas k Osvětimi a ke gulagům. Jen divadlo dokáže stvořit setkání Švejka s posledními dny lidstva a naším dneškem a dát vám to setkání před oči. Před oči, které chtějí vidět jiné divadlo, jak ukazuje i poslední hubitelský výkon z Ústí nad Labem. Magistrát tam rozmetal tradici ve jménu tradic. To je heslo tak absurdní, jak se na 20. století sluší. Rozprášili divadlo z důvodů, pro něž divadla odjakživa existují. Asi chtějí divadlo jako rej cvičených lachtanů se zeměkoulí na nose, kteří rozchechtají i ústecký magistrát.
Žijeme v době, v níž je přípustné už všechno a v níž zmírá cit pro umění. Místo něj hledají se jako náhražka lachtani. Proč? Protože kultura tančících lachtanů umožňuje právě to všechno, co by v kulturní zemi bylo i bez paragrafů nepřijatelné. Úřady se projevují nekulturně a hulvátsky. Nemusí to vědět, protože jejich lachtaní kultura to schvaluje, jakož schvaluje i záchranu divadla jeho likvidací. Projekt 1914 staví proti lachtanům velké kulturní téma. Možná je to důležitý pokus zvednout českou kotlinu z malosti.
Ingrediencemi ruské agrese proti Ukrajině jsou odjakživa zneužívaná slova: ochrana krajanů, právo na sebeurčení, vzdorování fašismu, boj za spravedlnost pro lid, boj za pravdu a boj proti našemu nepříteli. Už podle těch slov poznáte ty ptáky agresory.
Obrovské Rakousko-Uhersko se bránilo napadení maličkého Srbska vyhlášením války. Kdo je agresor, malá Ukrajina, či velké Rusko? Odpověď na tuto přehlednou otázku dělá lidem i dnes potíže. Po sto letech jsme tam, kde jsme už tenkrát byli.
Tak se chystá v Národním divadle téma důležité pro všechny. Všichni však, dobře to víme, chtějí Švandu Bubáka, který říká: seď doma, cizina je hnusná. To Národní nechce, i když hraje i Bubáka. Tak projektu 1914 držte palce. Držíte je sobě.

Karel Steigerwald, komentátor MF DNES

Autor: Karel Steigerwald, komentátor MF DNES, Foto: Lucie Jansch