30.04.2014

Wilson z Marsu

V Národním divadle má premiéru představení 1914 Před inscenací Roberta Wilsona nebude divák v bezpečí.
V předmluvě ke svému dramatu Poslední chvíle lidstva rakouský spisovatel Karl Kraus tvrdí, že divadelní adaptace díla by "dle pozemských měřítek vyplnila deset večerů a byla by vyhrazena divadlu na Marsu". V představení nazvaném 1914, které má dnes premiéru v pražském Stavovském divadle, se podařil o stopáž stlačit na dvě hodiny. Zážitek je to ale divoký jako cesta na Mars.

Krausova jedovatá protiválečná tiráda se v 1914 nejen míchá s další protiválečnou klasikou, Dobrým vojákem Švejkem od Jaroslava Haška, nýbrž i s nevyzpytatelným fenoménem jménem Robert Wilson. Tento americký režisér, jenž v Praze za posledních dvanáct let inscenoval několik avantgardních provedení českých oper a dramat, je do představení silnějším vkladem než Kraus s Haškem dohromady.
"Často pracuji s německými herci i divadly, která jsou na vysoké úrovni, ale berou divadlo moc vážně. Nemají ten smysl pro humor, který jsem pro toto představení potřeboval," řekl HN Wilson po pondělní zkoušce. "Na té válečné látce mě ze všeho nejvíc přitahovala právě ironie, kterou považuji za podstatnou součást české kultury. Němci se takhle povznést nad situaci a ironicky ji vyglosovat neumí."
Přestože část scény i divadelních postupů bude divákům dřívějších Wilsonových představení povědomá, 1914 nepůsobí jako běžná adaptace,a už vůbec ne jako pouhý wilsonovský remix, vzniklý u příležitosti stého výročí první světové války. Příměry se inscenaci vyhýbají. Jde o jakési temné zamyšlení nad absurdním světem, z něhož jako kůly trčí prvky tragédie a kde se černý humor vlévá do znepokojivě radostné hudby, zatímco válka samotná nabývá groteskních rozměrů. V detailech může představení 1914 vypadat povědomě, je to ale svět sám pro sebe:přesně tak mimozemský,jaksi Karl Kraus předpověděl.
Jedna mrtvola stačí Stejně jako se Poslední chvíle lidstva i Dobrý voják Švejk svým rozsahem
brání divadelní adaptaci, zdálo se také nepravděpodobné, že by šlo první světovou válku vtěsnat na jediné jeviště. Wilson to ostatně ani nezkoušel: než by usiloval o epičnost, zredukoval válku na přehledný počet čitelných archetypů. Nejvíc mu slouží tři filozofické postavy nazvané Čas,Optimista a Pesimista. Zbývajících devět herců zastupuje role vojáků, lékařů, zdravotních sester, ale i prostopášnic či lichvářů.
S Krausem a Haškem má představení společné i to, že válečná zvěrstva se tu odehrávají mimo scénu: v celém 1914 dojde všudy všeho k jediné vraždě, a aby naplnila tezi, že miliony válečných obětí byly zbytečné, jedná se i v tomto případě o incident, k němuž nemuselo dojít. A jenž divákovi připadá tak nesmyslný, jak to jen jde. Jenže důstojník na jevišti pouze pokrčí rameny: "Za to můžeš dostat domácí vězení," řekne svému druhovi, načež popadne holku od výčepu a začnou kolem bezvládného těla tančit.
Pro Wilsona, který pracuje s abstraktní zkratkou a navozováním atmosféry, jde přímo o typickou scénu. A není jediná: také v představení 1914 jsou jeho postavy nalíčené bílým pudrem a hýbou se jako loutky, trhaně a přerušovaně. A divák může sedět sebeblíž, ale bude si nevyhnutelně připadat, jako když sleduje dioráma: začíná sice skotačivě, energicky, ale postupně se tříští na malé figurky, jak jeho protagonisty válcuje válka.
To vše se zrodilo z debat mezi pěvkyní Soňou Červenou a skladatelem Alešem Březinou, oporami týmu, s nimiž Wilson v Praze inscenoval už Věc Makropulos. Tito dva umělci režisérovi nadhodili, že by mohl zkusit "zfúzovat" Krause s Haškem, což dal Wilson za úkol svému dlouholetému spolupracovníkovi Wolfgangu Wiensovi. Ten však představení stihl sotva načrtnout, když znenadání zemřel.
Zatímco jeho práci přebírala dramaturgyně činohry Národního divadla Marta Ljubková, Wilson už pilně načítal dobovou literaturu a přemýšlel nad scénickým pojetím. První návrhy toho, jak bude 1914 vypadat, vyrobil ve své divadelní laboratoři Watermill Center na newyorském Long Islandu. A teprve vloni v září pak v Praze začal naostro zkoušet s ansámblem herců, kteří se pro inscenaci o první světové válce příznačně rekrutují z prostoru někdejšího Rakouska-Uherska – tedy včetně maďarské herečky Enikő Eszenyiové a Slováka Jána Koleníka.
Neuvěřitelný cirkus Z četných zkoušek se až minulý týden poskládal kompaktní tvar inscenace, která je zdánlivě neřiditelným kolosem. Wilson, proslulý tím, že hercům nedá pokoj, když nezvednou ruku o pět centimetrů výš, má ale vše pod kontrolou. A v představení 1914 se víc než kdy jindy spoléhá na živou i předtočenou hudbu či zvukové efekty, videoprojekce a dokonce i trikové scény – například když se na jevišti oslnivě blýskne a zakouří z čehosi připomínajícího fotoaparát, co společně se Soňou Červenou zajíždí a zase vyjíždí z orchestřiště.
Klíčem k tomu, zda 1914 zaujme, bude především hudba: právě ta určuje náladu každého výstupu, často ještě předtím, než na jevišti stanou herci. Aleš Březina se při komponování inspiroval vším: od vídeňských valčíků až po pochodovou muziku, dixieland či dokonce ragtime. A protože věděl, nakolik si Wilson potrpí na němé filmy, předtočil i několik pasáží, které znějí, jako by se hrály na staré elektronické varhany. A pak tu hudbu vzal a podivuhodně ji všelijak zkroutil a pochroumal rytmy. Například motiv z bodré předehry se tak opakuje i ke konci představení, tentokrát už ale hraný pozpátku.
Z jeviště dýchá soustavný neklid, a to už od chvíle, kdy Optimista hlásí přesný opak: "Válka mezi civilizovanými zeměmi světa je naprosto nemožná!" Jeden dva ostré střihy a divák už sleduje bezútěšná válečná bojiště, z nichž se postavy v plynových maskách vynořují jako nějací duchové.
To,co 1914 posouvá za hranice běžného divadelního představení, jsou detaily. Třeba když se branec vzpírá odvodu do armády tím, že začne štěkat jako pes. Nebo když se dívky vzájemně uráží každá tím jazykem, jemuž ta druhá nerozumí: "Ty maďarská děvko! Te cseh ringyó!"
Ani na moment si divák nepřipadá v bezpečí. Něco se na jevišti dá do pohybu, a najednou to utne prásknutí bičem nebo rány z kulometu. Kdosi se hne, když tu scénu přikryje krvavě červené světlo. Někdo otevře ústa a promluví hlasem někoho jiného.
Když jeden z herců začne pět nevinnou ukolébavku a zdá se, že všem hrůzám je konec, zničehonic ho ta píseň pošle do kolen, až se rozpláče a sténá na celé divadlo. Je v tom zmatek, na jevišti ale jen zdánlivý, v hlavách diváků o to opravdovější. Co si pak pomyslet, když celý ansámbl na konci radostně zpívá "Je to horší, než kdy bylo"? Každý nejspíš něco jiného.
Neuvěřitelný cirkus jménem 1914 má premiéru dnes večer, první reprízy jsou dopředu dlouho vyprodané. Kdo uvidí, pochopí proč.
Frank Kuznik, Hospodářské noviny

Autor: Frank Kuznik, Hospodářské noviny