2.05.2014

Hlavní roli dostala ironie

Americký režisér Robert Wilson považuje sám sebe za architekta. Nerežíruje. Nesnaží se designovat. Forma pro něho není koloratura, ornament, ozdoba, nýbrž akt konstrukce. Wilson každé představení znova a znova od počátku (arché) vytváří jako autentický svět, v němž se sice objevují totožné prvky jeho specifické, stylové řeči (zářivky, nalíčené obličeje, strojový pohyb herců, zvláštní rytmus obrazů…), ale který má vlastní logiku, texturu, emoce, život.
I když obrazová báseň 1914, zdánlivě zachycující jen známé válečné téma, využívajíc přitom společné inspirace Haškovým Švejkem a Posledními chvílemi lidstva Karla Krause, z vnějšku silně připomíná předchozí Wilsonovu pražskou režii Věci Makropulos, je v jádru naprosto odlišná.
Inscenace 1914 zpřítomňuje práci válečného stroje, v němž jsou lidé součástkami, na nichž ani tak nezáleží, které ale nakonec – když se stroj rozbije – získávají svou cenu. Proto také představení jako stroj pracuje: proto ten mechanický pohyb známý z pouťových střelnic, proto onen zmechanizovaný, zrychlený rytmus filmové grotesky.

V hlavní roli představení je ovšem ironie. Wilson ji napíná mezi dvěma postavami, Optimistou (Václav Postránecký, geniální) a Pesimistou (Vladimír Javorský, skvělý), které se vzájemně překlápějí do sebe. Groteskní rozměr celého představení spočívá v určitém zvláštním smutku z toho, že nemůžeme rozhodnout, kdo z legrační dvojice má pravdu. Překlápění smyslu probíhá neustále a nikde ho jen tak nemůžeme ukotvit.
Pravda je ve vzájemném pohybu, v souhře obou pohledů, která chvíli přináší smích, uvolnění, objevování nového,chvílizasevedektragickým obětem na bojištích. Je to maniodepresivní pohyb (Švejkova mánie, Krausova deprese), který umožňuje běh válečného stroje. Ten ve Wilsonově grotesce šlape opravdu dokonale. Zaseknesejenjednou,těsně před koncem, kdy destruktivní síla válečného stroje rozbíjí i tento stroj sám. Skřípění divadelního mechanismu – zaseknutá gramofonová deska, zadrhnutý flašinet, cukavé pohyby herců, kteří už nejsou s to udržet strojovou plynulost, rozblikaná, polozhasínající světla – jako byoznamovalkonecsnuvšechmašinistů. I těch, kteří po první válce ještě přijdou, od komunistů po fašisty a pravicové konstruktivisty.
Pro přesnou rytmizaci ironického pohybu válečného stroje, který běží jak švýcarské hodinky, má Wilson neuvěřitelný cit. Manické fáze dohání opakováním slovních smyček k absurdnímu humoru, který se na groteskním pozadí zcela přirozeně láme do lyrické deprese či ještě přesněji melancholie. Groteska je přirozeně švejkovská: očistně se smějeme vší té hlouposti, až to (s Krausem) začíná být neskutečně smutné a apokalyptické.
Nejmilejším a zároveň nejsilnějším překvapením Wilsonovy grotesky 1914 ovšem není výrazná aktualizace tématu násilného přechodu starého v nové, který není nijak fixován na jedno datum, jednu Událost. Není to ani dokonalá strojovost obludné mašiny násilí, která nahrazuje představu milionů mrtvol, jež zůstaly na bojištích. Skutečným objevem pražského představení je básnický náboj lyrických či melancholických míst v rytmu válečné mašinerie.
Všechno to poťouchlé hraní s herci, manipulace s jejich pohybem a gesty, expresivní, pitvořivá stylizace obličejů a oděvů a souhra světla a tmy, náhle zůstává odzbrojeno ve svobodném uvolnění divadelního obrazu. Konstrukce mizí a zůstává nespoutaná imaginace.
Architekt Wilson dosáhl svého: zkonstruoval svébytný (divadelní) svět, v němž stroj zabíjí sám sebe a kde už ani sám konstruktér světa nemůže říct, že něco řídí, že drží otěže v rukou. Wilson v 1914 nejvíce překvapil tím, že se stále ještě umí osvobodit od Wilsona. Zbavit se svěrací kazajky vlastního díla.

Autor: Petr Fischer, Hospodářské noviny , Foto: Lucie Jansch