6.09.2014

Jak se líbil projekt 1914 za hranicemi v Rakousku

Poslední srpnový víkend hostovala činohra Národního divadla v rakouském Linci s unikátním projektem Roberta Wilsona 1914. O úspěchu zájezdu by mohlo svědčit už jen zcela vyprodané Landestheater Linz. Pozitivní ohlasy se však ozývaly i z řad kritiků. Rakouské recenze jsme pro vás nechali přeložit...

DrehpunktKultur.at

Je válka – a všichni hrají šíleně
ZBYTEK SVĚTA / LINEC / 1914

01/09/14 To by bylo něco i pro festival! Ten se přece letos v oblasti činohry první světové válce podrobně věnoval. V Linci nyní americký režisér a umělec Robert Wilson předvedl, co ho k tomuto tématu napadlo.
Jörn Florian Fuchs

Wilson, dnes už ctihodně prošedivělý sedmdesátník, nabízel v poslední době spíše matné reprízy svého dřívějšího umění, jako bylo například Děvčátko se sirkami /Mädchen mit den Schwefelhölzern/ Helmuta Lachenmanna na Rúrském trienále v roce 2013. Už dostatečně dobře známe ty neustále se střídající světelné nálady a nervózně sebou škubající, stylizované a výrazně nalíčené postavy s napjatě roztaženými prsty. Divadelním projektem 1914, se kterým hostoval v Lineckém zemském divadle, se však Wilsonovi podařila opravdu svěží práce, která se divákovi vrývá pod kůži.

Pro pražské Národní divadlo (ve spolupráci s divadelními domy v Bratislavě a Budapešti) vytvořil inscenaci 1914 – zábavnou a zároveň znepokojivou (proti)válečnou revui. V centru pozornosti jsou dvě díla – Poslední dnové lidstva Karla Krause a Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška. Tyto texty Wilson inteligentně propojuje, přiděluje je různým aktérům, leccos nechává jen odříkat, jiné pasáže naopak scénicky rozehrává.

Znamenitý soubor (s vynikající pěvkyní a herečkou Soňou Červenou) je naprosto a až nadmíru přesně podřízen Wilsonovým stylizačním představám. Může to sice působit nesmyslně, ale má to svou logiku. Zde je muž (obchodník?), jehož cylindr vypouští páru, tamhle zas válečné ženy utěšitelky s plastovým poprsím a raněnými ctiteli, tu dáma, která sténá buď potěšením, nebo bolestí (ale kdo by to přesně rozlišoval), tam zase žena, která řehtá jako kůň. Lze vidět malé, klaustrofóbní prostory, ve kterých se odehrávají scény domácího šílenství, nebo siluetu města ze žároviček nebo také jenom prázdné jeviště, na kterém panuje přísně černobílá optika s několika červenými akcenty. Spletité scény bývají často přerušovány ohlušujícími ranami a výstřely, tu a tam se pak některá z postav také zhroutí.

Zatímco voják Švejk se jeví jako bloudící, mírně povrchní beckettovský kašpar, jsou Krausův Optimista a reptající Pesimista brilantními mysliteli, pronikajícími hluboko do myšlenek a emocí. V orchestřišti sedí excelentní combo, které zajišťuje barovou atmosféru. K tomu se pojí spousta dechové hudby a (jako přihrávky) různé zvuky, pochody a všelijaké vojenské řinčení. Český jazykový a řečový ohňostroj je místy doplněn německými případně i francouzskými pasážemi. Rozhodující je však přesné namíchání všech prvků. Wilson spojuje propastné zlo a cynismus s vřelými, srdečnými momenty, plnými vtipu a něhy. Často stačí pár gest a nemnoho slov – například k tomu, aby předvedl plynovou válku v celé její hrůznosti.

Problém rozvláčnosti, příznačný pro mnoho Wilsonových prací, zde téměř vůbec neexistuje. Když se některá situace odehraje znovu, tak to má svůj smysl – to, co se už stalo, se prohlubuje, někdy i obměňuje. Neustálé střídání vážna a komična je však stále náročnější na vnímání, což několik diváků přimělo k odchodu. Přesto těchto 105 minut bez přestávky představuje opravdu dobře investovaný čas. Potěšitelné na tom navíc je, že Wilson zkoušky v Linci evidentně sám řídil nebo přinejmenším doprovázel. Tím se docílilo právě oné preciznosti, která mnoha jeho pracím putujícím po celém světě chybí. To, že Linecké zemské divadlo uvedlo v rámci svého letního programu představení 1914, je skutečně smělý a úspěšný počin, nejen – ale i – s ohledem na právě skončený festival v Salcburku.

Landestheater Linz – Pressespiegel
KronenZeitung
KronenZeitung / Horní Rakousko, ranní vydání
strana 29 / 01.09.2014

Estetika v černo-bílo-šedé / Ästhetik in Schwarz-Weiß-Grau

Dokonce i ve válce smějí loutky tančit – každý jednotlivec v souboru je pojat jako umělecké dílo
Pohostinské představení 1914 Roberta Wilsona v Hudebním divadle v Linci

Divadelní mág Robert Wilson ve vyprodaném Hudebním divadle v Linci: Jeho inscenace 1914, pro kterou čerpal z Posledních dnů lidstva Karla Krause a z Haškova dobrého vojáka Švejka, se jeví jako vysoce estetická, trochu skurilní – ale doslova poněkud bezbarvá.

Pracoval s Lou Reedem a Laurie Andersonovou, ale inscenoval také Wagnera a Shakespeara. Proslavil se svou velice zvláštní, obraznou formou vyprávění. Světlo a stín jsou v jeho pracích přinejmenším stejně důležité jako slovo a hudba.

Inscenace 1914, kterou Wilson koncipoval pro pražské Národní divadlo, žije z protikladů. Z orchestřiště vyvěrá veselá cirkusová hudba, zatímco nahoře na jevišti se odehrává válka. Prakticky všechno je zahaleno do černo-bílo-šedé, postavy se podobají vystřihovánkám – jen tu a tam bodově probleskne žhavě rudý obličej nebo zelený loket. Od herců a hereček, kteří jsou bez výjimky velkolepí, vyžaduje Wilson neuvěřitelnou míru exaktnosti (od techniky mimochodem také). Téměř každá postava je charakterizována vlastní řečí těla.

Mistr celebruje 1914 klidnými, slavnostními obrazy, které mi připomínají slavnostní mši, ale také pomalostí, kterou člověk musí mít rád (a vydržet). Tento večer jsem však měl své zcela osobní dilema: Jakkoli byla nabídka německých titulků dobře míněná, měl jsem neustále pocit, že něco nestíhám. Když si čtu texty, mohlo by mi přece uniknout něco důležitého na jevišti. A když se zase soustředím na hraní, pak možná bez textu pochopím jen půlku...

MH

Landestheater Linz – Pressespiegel
Süddeutsche Zeitung
Süddeutsche Zeitung / Mnichov, Bavorsko, Německo
strana 12 / 02.09.2014

Zánik je rychle dokonán / Der Untergang ist schnell getan

1914 – Wilsonovo panoptikum světové války hostem v Linci

Sotva jsme přečkali mnohovrstevnaté a ne vždy uspokojivé úsilí Salcburského festivalu vypořádat se s tématem první světové války a už jsme ani ne hodinu jízdy vlakem odtud mohli zažít produkci, která by se byla svou dokonalostí velice dobře hodila i do Salcburku. Letos v dubnu vytvořil Robert Wilson v Praze představení s názvem 1914 – ale německy psaným novinám to nestálo ani za zmínku. Nyní bylo možné toto představení unikátně zažít ve velkolepém operním domě Lineckého zemského divadla – česky s německými vsuvkami a s anglickými a německými titulky jako dokonalý vývozní artikl, který přesto nedělá tajemství z toho, kde vznikl.

Základní myšlenkou je ryzí hybrid – Wilson dává dohromady pandemonium Karla Krause Poslední dnové lidstva s Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška. To představuje, pokud vezmeme v úvahu všechny varianty, které jsou k dispozici, 1600 stran textu – a Wilson na to potřebuje hodinu a 45 minut. Přestože na jeho poměry (Wilson je přece mistr dlouhých, často němých instalací) se v představení mluví hodně a velmi rychle a scény přecházejí jedna ve druhou jako v nějakém pomateném kaleidoskopu, jde samozřejmě jen o drobné excerptum z obou předloh, ze kterých představení čerpá svůj materiál. Toto excerptum však funguje báječně dobře.

Takzvané „libreto“ sestavila Marta Ljubková, ale „1914“ je ve skutečnosti spíše mluvená opera se spoustou hudby, se spoustou orchestrionových zvuků, valčíkem a polkou, se zpěvem osamělé trubky a temným, pevným rytmem bassklarinetu. V obrovském orchestřišti operního domu sedí pouze několik hudebníků, kteří téměř nepřetržitě hrají motivické řetězce, jež jsou samy o sobě redundantní. Svou tvrdošíjnou vytrvalostí však hudebníci vytvářejí jakýsi temný, vtahující vír – a postavy chaoticky vrávorají a potácejí se vstříc svému zániku.

Z Krause si Wilson bere především cynické diskuse mezi Optimistou a Pesimistou a několik působivě uskupených scén – prodejce novin s křiklavými titulky, vojsko v kasinu nebo důstojníky, kteří vilně dorážejí na rovněž vilné posluhovačky. Z Haška si bere pošetilost zblblé vojenské mašinérie, doktora, zkoumavý pohled a špitál. Hromadí jednotlivé motivy, které jsou vzájemně těsně protkány silou jevištní estetiky. Jak „Švejk“, tak i „Poslední dnové“ jsou spíše sbírkou námětů než koncizním vyprávěním respektive dramatem a Wilson nyní propojuje Haškovu živočišnost s Krausovou chladnou a strohou analýzou.

I zde se Wilson vyžívá v esteticismu – prostřednictvím křiklavě nalíčených duchů zemřelých, extravagantních kostýmů, expresivních grimas jako od Otto Dixe, monochromně barevných stěn, které vyplňují prostor, a stylizovaných domků a interiérů. Překvapivé však na tom je, že Wilsonův esteticismus nevytváří odstup, ale naopak se děsivě zavrtává do pozorovatelovy lebky. Z vyprávění točících se kolem Švejka, která by ve starém [německém] překladu Grety Reinerové bylo možné (nesprávně) chápat jako selsky mazanou, vtipnou absurditu, se tak vytrácí jakákoli pohodovost, zatímco Krausova často aktuální zběsilost získává nadčasovou ostrost. Optimista a Pesimista působí jako sarkastičtí, dobře naladění konferenciéři. Shlukem mnohdy neklidných, přesvícených, ale při všem jevištním řemeslném umění vždy strohých scén kráčí jedna postava – Čas. Tato postava, velká věkovitá Soňa Červená, je temné orákulum, živé mene tekel, které zde sbírá námět pro budoucnost a s hlučným cvakáním blesku pořizuje fotografie pro budoucí generace. Tyto fotografie budou ostřejší než černobílé filmy, které jsou promítány v celém prostoru jeviště a které ukazují česká města, nadšence odcházející do války a rozbombardované lesy.

Poznání Času zní, zcela v souladu s Karlem Krausem: Bude to pořád horší, dokonce i když si budeš myslet, že už je to nejhorší. Z historie se nepoučíme. A pak už jen výstup baletu plynových masek, které úmorně pomalu, a přesto rázně pochodují k zániku!

EGBERT THOLL
Copyright: APA-DeFacto GmbH – strana 1

Foto: Lucie Jansch