26.09.2014

Jana Preissová: Byla jsem naivní

Nejspíš existují herečky, které se v televizi a filmu objevují častěji než Jana Preissová (66), ona je ovšem něco jako národní poklad. Troufám si tvrdit, že ji zná každý, komu je víc než pět.

Mám velkou trému, včera jsem vám chtěla volat, že od rozhovoru odstupuji. Vážně nevím, o čem mluvit, co už nebylo řečeno, omlouvala se skromně, když jsme se potkaly.

Vypadá pořád stejně křehce a mile, jen pár vrásek přibylo. Když se usmála, skrčila typicky nos a roky od natáčení Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny jako by někdo smazal. Viděla jsem před sebou trochu nesmělou krásku, která tak hezky ječela v kupé vlaku, když bernardýn snědl řízky, tu, která nechtěla prozradit své životní lásce, že ten vtipný rošťák je jejich společný syn. Za malou chvíli se ale velmi upřímně rozpovídala o svém dětství a mládí v Rokycanech, o tom, jak ráda pracuje na zahrádce a miluje psy, o své minulé naivitě, lidské závisti i o tom, jak si v životě potvrdila, že je silná, když se ocitla v obtížných životních situacích. A taky o bulváru, kvůli kterému nakonec poprosila, aby nebyl rozhovor až tak osobní. Před časem se v něm například dočetla, že se po třech letech depresí objevila znovu na veřejnosti. Kde byly ty deprese, ptala se sama sebe s úsměvem. A zároveň dodala, že by to nebylo tak zlé, kdyby šlo vždy jen o člověka, o kterém se píše. Jenže pomluvy a zkreslené zprávy ubližují také jeho nejbližším.

Vždycky, když se na filmy Marie Poledňákové dívám, říkám si, jak mi k sobě k Františkem Němcem pasujete. A vy jste už tehdy byla vdaná za Viktora Preisse.

Opravdu? To se musím smát. Kdepak, Frantík, ten měl také svoji Ivanku… Ale byli jsme při natáčení spolu s ním, panem Karlíkem i Tomášem Holým jako opravdová rodina. Měli jsme se moc rádi a pracovali s velkou radostí. V hlavní roli byl ovšem Tomášek. To on nás všechny inspiroval.

Vypadalo to, že Tomáš Holý, ve filmu Vašek, vlastně vůbec nehrál.

On hrál, a skvěle. Byl úžasně autentický a přirozený. Marie Poledňáková byla moc moudrá, když zachovala Tomášovy spontánní reakce, které nebyly ve scénáři. Dodnes se lidé na oba filmy rádi dívají. Rodiče i jejich děti je už znají málem zpaměti, ale přesto je ten laskavý humor těší stále znovu a znovu.

Tomáš Holý byl velký talent. Zabil se velmi mladý v autě.

Ani o tom nechci mluvit, co je to za spravedlnost, když odejde mladý člověk? Byl to roztomilý a bezprostřední chlapec, velmi talentovaný a inteligentní. Ale už tehdy věděl, že hercem v dospělosti být nechce. Vystudoval právnickou fakultu.

Hrála jste baletku, která neumí lyžovat, vadí jí spát ve stanu. Našla jste se v té roli?

Nebylo to o mně, byla to role. Anna byla špičková baletka, která se musela řízením osudu naučit věci, na které dřív ani nepomyslela. Já umím lyžovat i jezdit na kole. A vůbec mi nevadí mravenci, pavouci, hadi ani jiná zvířata.

Ve filmu jste měla syna, sama máte dva. Nechtěla jste někdy holčičku?

Ne, co kdyby byla po mně? Chudák holka, naivní, důvěřivá, bez ctižádosti a vůbec, holčičky to mají v životě těžší.

Nevypadáte naivně.

Víte, byla jsem dlouho dítě. Důvěřivé, s otevřenou náručí.

Kdy se to změnilo?

Když jsem poznala svého muže, objevila jsem v sobě jakousi novou sílu, sebevědomí a pocit odpovědnosti nejen za sebe, ale hlavně za toho druhého. A pak, když se mi narodil první syn, jsem měla v hodnotách jasno. Od té chvíle vím, co je důležité, a co ne.

Jsou ale vůbec muži vděční, že za ně chceme být odpovědné?

Myslím, že ne. Ale nejde o to, řídit něčí život, ale být vedle něj a sdílet ho s ním. Umožnit mu, aby se vám mohl svěřit, a zároveň mít možnost svěřit se jemu.

Jste ve vztahu ta silnější?

Žena je od přírody silnější, na ní záleží, jak se řeší krizová situace, pokud k ní dojde. Muž je v takovou chvíli buď slaboch, nebo zpanikaří.

Jak se stavíte ke krizím vy?

Já jsem v takových situacích kupodivu racionální. Najednou jako by se mi v hlavě ochladily lampy a začnu jednat a myslet pragmaticky.

Jenže pak se člověk občas sesype.

Ano, to se může stát, podvědomí zažije šok a organismus si to pamatuje, a když už je dávno po všem, vybere si daň.

Vaše maminka ještě žije. Radila vám, když jste prožívala těžší chvíle?

Ne. Nejsem svěřovací typ. A moje maminka hodně pracovala, aby nás uživila. A měla svých problémů dost. Táta ještě studoval, když jsem byla malá. Jakmile jsem potřebovala tichou pomoc, utíkala jsem za babičkou, ona mě vždycky vyslechla, ale nikdy se na nic nevyptávala. Prožila jsem díky ní krásné dětství. Já jsem ona a ona byla já.

Ani od ní jste si nenechala poradit?

Ne. Od nikoho jsem nežádala žádnou radu, na všechno jsem si musela přijít sama. Trvalo mi to déle a byla to těžší cesta, ale dokázala jsem to bez cizí rady. Když se ohlédnu zpátky, v zásadních věcech bych nic nedělala jinak. Jen jsem si vždy dávala pozor na pusu, abych neřekla něco, co nemůžu už vzít zpátky.

Působíte velmi laskavým a nekonfliktním dojmem.

To je dobře, ale už zdaleka nejsem taková ovečka. Už nemrhám důvěrou a otevřenou náručí. Život mě naučil.

Myslíte, že srdečnosti a upřímnosti v porovnání s minulostí ubylo?

To nevím, vždycky byli a jsou lidé srdeční, hodní, empatičtí, a pak ti druzí, odtažití, závistiví a pohrdaví. Bohužel jde v dnešní společnosti o jevy velmi časté.

Jste nejen laskavá, ale i krásná. Jak se vlastně žije kráskám?

To nevím. To je otázka pro krásku.

Ale to vy přece jste.

Prosím vás, kdybych si to myslela! Ne, to ne. Nikdy v životě jsem s něčím podobným nekalkulovala.

Prosím, neberte mi iluze. Pro mě jste vždycky byla archetypem přirozené krásy. Ne té vyzývavé až vulgární, co praští do očí.

Tak to jo, to beru. Ale teď vážně. Co to vlastně je, ta krása? Je hodně krásných schránek, ale nic v nich. Víte, v naší branži je krása jistý bonus, ale důležitější je charisma. A to je něco úplně jiného. Když kráse chybí duše, jako by nebyla. Ale ty velké krásné duše tady budou věčně. Jana Brejchová, Adina Mandlová, Dana Medřická, Ingrid Bergman, Annie Girardot a jiné a jiné…

Jmenovala jste ženy, které byly nebo jsou pojmem. Bylo jich ve své generaci víc, chodilo se na ně do divadla, kvůli nim se zapínala televize. Proč dnes velká jména mizí?

Ale ne, jsou zase jiná jména a osobnosti. Jen mám pocit, že nás herců je nějak moc. Žijeme v době herecké inflace. Dnes je to takový supermarket, haldy zboží druhé až třetí kategorie, to kvalitní musíte pracně hledat.

Občas si říkám, když vidím některou současnou tvorbu, co to na mě zase zkoušejí. Hodně filmů nebo i divadelních představení mě nebaví.

Ano, zkoušejí, co vydržíme. Po listopadu totiž dostal možnost točit a hrát kdekdo, bohužel i ti, co se cítili zneuznaní režimem, ale vlastně nic neuměli tehdy a neumějí ani dnes. Nicméně se pořád objevují výjimečná představení a výjimečné výkony. Ale diváci jsou zlenivělí a zkažení televizí. Proto si vážím každého člověka, kterému za to stojí obléci se, koupit lístky a přijít do divadla, protože to považuje za svátek.

Díky herectví jste potkala svého muže. Není život s umělcem někdy obtížný? Třeba když nedostává role?

Možná to tak je, ale my to nikdy nezažili. Viktor dostal hned po škole angažmá v Městských divadlech pražských na prestižní scéně s velkými jmény, já v divadle Na zábradlí. Oba jsme točili, nemuseli jsme si nikdy závidět. A já když náhodou nezkouším, vždycky si najdu něco, co mě naplňuje. Fyzická práce je pro mě terapie, vyčistí mi to mozek. A taky jsem babička čtyř vnoučat, sice jen na poloviční úvazek, ale rozhodně se nenudím.

Prý jste se s mužem seznámili ve škole na schodech.

Ano, ohlédli jsme se po sobě. Pak jsme začali kamarádit a zamilovali se. Brali jsme se, když jsem byla v posledním ročníku a Viktor už v divadle.

Jste pořád zamilovaná?

Ano, jsem. Přece se nemohl ztratit ten kluk, kterého jsem potkala na schodech. A ve mně je pořád ta holka. Stále je v nás láska a doufám, že bude až do smrti.

NĚCO O NÍ:
Jana Preissová se narodila v Plzni v roce 1948 a vyrůstala v Rokycanech. Po studiu herectví na pražské DAMU hrála dvacet let v Divadle Na zábradlí, v roce 1990 se stala členkou činohry Národního divadla, v současné době ji tu můžete vidět v představení Z prachu hvězd. Jako devatenáctiletá se objevila v Menzelově filmu Rozmarné léto. Proslavily ji i televizní filmy, inscenace a seriály, mimo jiné Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Jak dostat tatínka do polepšovny. V roce 1994 získala Českého lva za vedlejší roli ve filmu Řád. Je vdaná za herce Viktora Preisse, má dva syny, tři vnuky a jednu vnučku.

Autor: Klára Mandausová, Marianne, Foto: Jaroslav Šimandl