8.12.2014

1914 - ohlasy z Bělehradu

O předposledním listopadovém víkendu (22.-23. 11.) se Činohra Národního divadla vypravila na další zájezd s inscenací 1914 režiséra Roberta Wilsona. Tentokrát naše hostování přivítala srbská metropole - Bělehrad. A jaké byly na "divadelní pohlednici z pohnuté doby" ohlasy?

Sarkasticko-poetický protiválečný kabaret

Při zahájení mini festivalu s výstižným názvem Padlý anděl dějin jsme shlédli inspirované a kriticky laděné představení velkého divadelního mága Roberta Boba Wilsona.

Představení Boba Wilsona je založeno na dvou výrazných prvcích: na hudbě a hercích. Herci jsou opravdu výborní -- zpívají, hrají, tančí, předvádějí dokonalou pantomimu a jsou tak disciplinovaní až chvílemi působí jako loutky. Velká živá kapela hraje kabaretní, varietní a cirkusovou hudbu a písně, které herci zpívají skvěle.

Obzvlášť výrazný je vizuální rozměr -- dekor, kostýmy, a hlavně fascinující scénické světlo, jehož proměny a aranžmá tvoří výrazné umělecké pletivo a pozvedávají divadelní efekt na úroveň filozofickou a poetickou. Technická dokonalost výkonu fascinuje nečekanými zvraty a umožňuje výstavbu náročného divadelního zázraku -- komplexní a bohaté kroniky rozpadu evropského snu ...

Kritika, výsměch, zhnusení, pohrdání, vzpoura... to všechno jsou akce, které v širokém a jasném univerzálním protiválečném zaměření Bob Wilson statečně a upřímně dovedl k dokonalosti projevu a jasnosti postoje a děje.
Bob Wilson pověděl věčný válečný příběh. Vyprávěl ho jednoduše a výrazně, barvitě a perfekcionisticky.

Příběh, na který jsme se dívali mluví o všech válkách a tento univerzální protiválečný postoj byl přednesen klidně, beze spěchu, se spoustou vtipných detailů a bez úmyslu rozesmát - klauni byli zakotvení v předvídatelném souboru situací, ale jejich pořadí, spojení mezi jednotlivými scénami, elegický konec bolestivé lítosti... to vše vytvořilo ucelený obraz bojové (protože smích je nejlepším prostředkem boje proti arogantní moci) filozofie proti válce a násilí, a co je nejdůležitější, proti manipulaci, nejzávažnější nemoci naší doby. Diváci ocenili toto vysoce profesionální a autentické dílo mistra Boba Wilsona dlouhým a upřímným potleskem. Bravo!

Goran Cvetković
Radio Bělehrad 2, 24. 11. 2014


Duchové minulosti

Hra je groteskní, v souladu se satirickým tónem obou textů; kromě toho, že tančí a zpívají zpomaleně, hypnoticky, hrají herci tvrdě a ostře, na povrchu, studeně, vzdáleně, jejich obličeje jsou klaunsky bílé, jsou to kašpaři pustošivých dějin. Scénický design je naprosto fascinující, geometricky čistý, svůdně přesný, definovaný černými a bílými tóny a využitím účinných kontrastních siluet.

Nicméně svůdnost formy se rychle vypotřebuje. S postupem děje se ukazuje jeho sebestřednost, což vede k poklesu pozornosti u diváků. Pokud jde o dynamiku na scéně, během devadesátiminutového představení je málo významných změn, hra na scéně zůstává více či méně statická, plochá a monotónní. Za takových okolností dokonce i impozantní barevnost bledne a význam slov otupuje. Wilsonovy obrazy na scéně se otáčí, jako by byly součástí obrázkové knihy - mistrovsky sestavené, ale vzdálené, pohádkové, jakoby nebyly odrazem zdrcujících sociálních dějin. Nedotýkají se nás, což by tak nemělo být.

Ana Tasić
POLITIKA, 1.12.2014


Čas, který diktuje tempo

Na brilantně vytvořeném jevišti, které se skládá z různobarevných světel oživujících desky s náznaky scénického prostoru, se odehrává show vedená Optimistou a Pesimistou.

Hudba funguje perfektně v souladu s pohybem umělců, umožňuje dosažení maximálního účinku pro každý z jejich bravurních výkonů. Maximálním účinkem představení 1914 je to, že je technicky dokonalé, můžete ho „číst“, anebo ho můžete pozorovat jako smyslovou esej bezmezného kouzla a virtuozity.
Něco jako dějiny?

Igor Burić
DNEVNIK, 25. 11. 2014


Dokonale elegantní zbraň

Představení okamžitě svádí lehkostí, s níž jsou vytvořeny silné a významově jasné obrazy, navozující atmosféru epochy, která se blíží ke svému konci. Kabaret a groteska jsou samozřejmě dokonalé stylové zbraně pro výrazné ztělesnění hořko-sladkých pravd o světě, který se náměsíčně řítí ke zkáze. Herci pražského Národního divadla plně přizpůsobili svou hru požadovanému stylu, působí téměř jako jedna osoba, a přinejmenším přesnost a odhodlání, které jsou nám prezentovány jsou pozoruhodné.

Nicméně s postupem času se představení neobvyklým způsobem více a více odděluje od tématu. I když formálně sledujeme příběh krvavé války a lidí v ní, ve skutečnosti začínají náš zájem přitahovat samotné efekty, což znamená, že důležitějším než téma se stává samotné mistrovství vynikajícího řemeslníka - umělce. Jsme vlastně více nadšeni změnami světel a abstraktní krásou obrazů, než děním na jevišti. Takže pro ty, kteří znají Wilsonovou práci byl tento výkon částečně pouhým stylistickým cvičením, zatímco pro mnoho lidí, kteří byli s Wilsonovou tvůrčí metodou obeznámeni pouze nepřímo, to byla jedinečná příležitost ji zažít.

Boban Jevtić
NIN, 11. 27. 2014

Foto: Lucie Jansch