24.01.2015

DOKONALÉ ŠTĚSTÍ aneb 1789

Jedna taková docela malá revoluce by se nám vlastně hodila…

Z ohlasů:
V inscenaci Dokonalé štěstí aneb 1789 dokázal režisér Vladimír Morávek přenést vážnost své hry o revolucích i do polemických hovorů mezi diváky. (...) Použil dvě divadelní předlohy od Ariane Mnouchkinové na téma revoluce jako východisko k monumentální inscenaci, která není jen o Velké francouzské revoluci, ale také o převratu, který se odehrál před pětadvaceti lety u nás.

„Na tyto dny se v dějinách lidstva nikdy nezapomene. Odhalily v hloubi lidských duší takovou možnost mravního rozvoje, jaký si žádný politik do té doby neuměl představit. I když sledovaného cíle nakonec dosaženo nebylo, neztrácejí tyto hodiny svobody nic na své převratné hodnotě. Změnily napříště vše," napsal Emanuel Kant o Velké francouzské revoluci. Souvislost mezi revolučními ideály Morávek na úvod připomíná nejen tímto Kantovým textem, ale i emblematickou písní Marty Kubišové Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Fotografie zaplněného hlediště Národního divadla z 19. listopadu 1989 promítnutá na obrovskou jevištní oponu vytvoří zvláštní sjednocující atmosféru nejen mezi revolucemi, ale také mezi „tam" a „tady", „tehdy" a „ted". A pamětník se jen těžko brání, aby na velké fotografii nehledal známé tváře.

Po této ouvertuře čas oponou trhne a otevře se před námi hloubka jeviště Národního divadla, které jakoby ani nikde nekončilo. Postavy v historických kostýmech se vynořují odevšad: přicházejí z dalekého horizontu, z portálů, z hlediště, z lóží, herci či hudebníci hrají v parteru i na poslední galerii.

Dojem propojenosti často oddělených světů posiluje výtvarník Martin Chocholoušek „molem", které vede hluboko do řad v parteru, publikum nejen vidí, ale je viděno, neboť režisér Vladimír Morávek zhasne světlo v hledišti jen na pár minut před koncem představení.

(...) Titul výborně zapadá do současného společenského kontextu. Po čtvrtstoletí, které uplynulo od sametové revoluce, jakoby i v politických kruzích i mezi historiky akceleroval boj o pravdivý pohled na klíčové listopadové události.

(...) Revoluční balábile umí režisér zpomalit a zvýraznit v něm detail, je vypravěčem, kterému někdy až příliš záleží na pochopení, takže jednu informaci sdělí textem, písní i situací, zvláště v prvé půlce si dává záležet na tom, abychom rozuměli příběhu.

(...) V Národním divadle se nehraje kus pro diváka, který usedne do plyšového křesla s cílem „hlavně se bavit". Divadelní událost je opřena o sílu obrazů i sílu slov.

(...) Cestou domů je o čem přemýšlet a k výměně názorů je určen také debatní cyklus, který Národní divadlo pořádá v návaznosti na tuto inscenaci ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla. Cyklus je nazvaný Všechno, co potřebujeme, je pravda. Hledejme ji.

Autor: Nina Tiliu, aktuálně.cz, Foto: Martin Špelda