29.01.2015

Othello políbil svou oběť

Nový šéf činohry ND DANIEL ŠPINAR dokazuje svůj talent

POKUD EXISTUJE černá a bílá magie, můžeme rozeznávat i bílou a černou vášeň. Nad setkáním zjizveného válečníka Othella a panensky čisté Desdemony se zastavilo slunce a oslnilo je bělostným žárem. Jaga spaluje vnitřní oheň, který nevyhasne, dokud nespálí vše živé. Takhle bychom sice mohli blouznit donekonečna, ale faktem zůstává, že milostná vášeň se dříve či později vypaří, zatímco ona pomstychtivá nikdy nedojde klidu. Od dnešních inscenátorů benátského mouřenína Othella se neočekává nic menšího, než že z obou barev vášní vyostří drama jako vystřelovací ostny dikobraza.

Režisér Daniel Špinar ve Stavovském divadle znovu potvrdil, že si s velkým prostorem rozumí. Scénu rozdělil průhlednou stěnou, kde v zadním plánu může být střelnice nebo večírek, v popředí se odehrávají intimní scény, před zataženou oponou ty státnického charakteru.

Vše dynamicky propojené a ozvláštněné iracionálními, avšak emotivně funkčními nápady, jako postava Šaška na vozíčku (Jana Boušková) pokřikující nekorektní fóry o negrech anebo figurína tygra coby sedátka. Když k tomu připočteme na dřeň osekaný, se současností rezonující překlad Jiřího Joska, je už z půlky vyhráno. Karel Dobrý hraje Othella jako zoceleného bojovníka, jenž zabil už tolik chlapů, že by mu i srdce mělo dávno ztvrdnout na kámen, a hleďme, stačilo pár obdivných dívčích pohledů, a kámen se drolí jako hlína. V Desdemoně Magdy Borové se míchá krev vzpurné lásky Julie i až k zbláznění poslušné Ofélie. I sama Desdemona jde "až na krev", do poslední chvíle oddaná svému muži, trpícímu v jejích očích nejspíš záchvaty tropického šílenství. Nic nezmůže ani protřele věcný pohled její věrné komorné Emílie, kterou Lucie Žáčková hraje jako temperamentní punkerku, co má chlapy dávno přečtené. Jejich společný muzikálně třeštící výstup patří k nejhezčím místům inscenace: holky ještě trdlujou, ale kolem jejich hrdla se už stahuje vraždící smyčka žárlivosti.

Výkon Davida Prachaře v úloze Jaga si zaslouží vlastní odstavec již proto, že není vůbec jednoznačný. Prachař patří mezi naše technicky nejvšestrannější herce; zahraje vlastně cokoliv, pohybovou či improvizační klauniádou počínaje až třeba po Hamleta, Fausta anebo Cyrana, a to v libovolném divadelním prostoru. Také jeho Jago je zahraný bravurně s jedinou vážnou chybičkou – jako chladný manipulátor, předvídavý šachista, cynický ironik, obveselující sám sebe, ale – po mém soudu – vášnivý jako čumák eskymáckého psa. Nemám ten dojem, že by se režisér chtěl v celkové interpretaci spokojit jen s touto Prachařovou polohou. Střet sentimentálního, a naopak citově prázdného muže je vůči hře nedostačující.

Jakkoliv ono emotivně rozervané pojetí Othella Karla Dobrého je vlastně strhující. Kdy jste na jevišti či na plátně viděli mouřenína, který v bolestných slzách líbá ruku své milované bílé ženy, již právě zardousil? Možná v nějaké melodramatické love story, ta ale neměla za sebou scenáristu Shakespearova formátu.

Daniel Špinar coby čerstvě jmenovaný nový umělecký šéf činohry Národního divadla předvedl Othellem svůj režisérský formát; jaký ale bude šéf, to se teprve ukáže.

Autor: Reflex, Foto: Martin Kámen