23.01.2012

Proč mám ještě ráda pohádky? A kdyby jen já! Jak to, že je má ráda i moje maminka?

Dnes jdeme s redakcí Sanquis JUNIOR zase do Národního divadla, tentokrát na činohru. Jupí, jásám. A ta pohádka bude prý pořádně strašidelná! Ještě lepší. Deváté srdce? Hmm, to je mi nějaké povědomé. Režíroval to Juraj Herz? Tak to bude strašidelné určitě. Moc se těším, doufám, že se budu taky bát.

Teď už ale sedím ve Stavovském divadle a nestačím se divit. Ještě jsem tady nikdy nebyla. Je starobylé, velké, krásné, ale přece jiné než Národní divadlo. Takové rodinné... Přijde mi to až příhodné. Taťka a mamka se báli mě pustit samotnou na večerní představení, po kterém nás čeká ještě cesta do Loun, a tak si koupili lístky, sedí nade mnou na balkóně. Určitě se jim v takovém krásném divadle také líbit. Ale - bude se jim líbit pohádka? Přece jen jim není deset.. Nestačím to promyslet, zazvonili, světla zhasínají.
„Velevážení ctitelé, příznivci a znalci kumštu komediálního! Jen chvilinku strpení a vše se v dobré promění, neboť vám předvedeme v nefalšované, kumštovní podobě příběh nešťastné lásky a ukrutného protivenství!“ Přijíždí maringotka, s ní Principál a Tončka, příběh začarované princezny a zamilované potulné komediantky začíná. Ocitáme se posléze v hospodě, pak v síni času, v tanečním sále, v zemi mrtvých…
„ Tak co? Jak se ti to líbilo?“ ptám se mamky, když se zase sejdeme ve foyer.
„Jako bych se vrátila zpátky do dětství. Měla jsem moc ráda pohádky. A vidíš, teď zjišťuju, že je mám ráda pořád. Ten alchymista - v podání Františka Němce - byl skvělý!“ nadšeně líčí máma. Má pro alchymisty slabost, takže se ani nedivím, sama vystudovala přece farmacii! „Skvělý byl i ten šašek, Ladislav Mrkvička. Byla to dobrá inscenace. Jenom princezna a Tončka neměly zrovna moc prostoru, tolik mě nezaujaly. A co ty? Jak se ti to líbilo?“
„Tak…dobrý. Taková klasická pohádka. Dobro vítězí nad zlem. To tak má být ne?“ hledám trochu komplikovaně slova.
„Neříkáš to teda moc nadšeně,“ zkoumá mamka. Nutno říct, že mě zná poměrně dobře.
„Hm… Možná jsem čekala, že to bude víc strašidelné… Pohádky mě už asi tolik neberou,“ snažím se manévrovat skryta za maskou puberťáka. Tam někde, v hloubi si ale musím přiznat, že jsem se občas malinko, ale vážně jenom trošičku a jen párkrát chytla židle, a že mě občas, ale fakt jen malinko a jen trochu mrazilo. No jo, tak dobře, mami, pohádky mě berou pořád! Ale už to není takové jako před lety, když jsem v divadle napjatě sledovala každé gesto, pevně tě držela za ruku a bála se o sto šest. Jenže tehdy jsem ještě byla malá holka. Dnes mi bylo hned jasné, jak to dopadne. To, že si Martin nevezme za ženu princeznu bylo zřejmé, jakmile se na scéně objevila Tončka a očividně se Martinovi líbila. Ale tak co! Nebyla by to přece pohádka, ne?
„Líbil se mi příběh a zvláště pak celá scéna,“ utnu svůj vnitřní monolog a mamka se raduje: „Skvělá scéna! A jevištní efekty taky. Jasně, že ve filmu by to bylo působivější, ale třeba to zmizení pod kouzelným pláštěm i na divadle zvládli moc dobře.“
„To jo. Nejdřív jsem vážně nevěděla, kam se Martin poděl,“ uznávám.
„A líbil se ti víc film nebo divadlo?“ nedá se mamka.
„Asi je pro mne srozumitelnější a zábavnější film. Ale divadla mají zase svou zvláštní atmosféru. Voní...Vlastně je to celé jiné, i když jde o stejný příběh.“
Ano, divadlo je jiné než film či televize, a proto kouzelné. Stále mě udivuje, že herci hrají právě v tuhle chvíli jen pro nás. Jsou tady, na jevišti, mluví, hádají se, zpívají, běhají, tančí, prostě žijí naplno ten příběh, přitom se mohou splést, vypadnout z role... Divadlo je pokaždé jakoby nové dílo – dílo okamžiku. A právě to mě na něm zajímá a fascinuje.

Autor: Kateřina Zemanová, 12 let (Sanquis JUNIOR), Foto: Pavel Nesvadba