3.02.2015

Daniel Špinar: Snažil jsem se být citlivý

Nový šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar ve své koncepci jasně ohlásil, že za prvořadý úkol svého působení považuje nové postavení hereckého souboru. Je to nutný krok a od nového šéfa se očekával. Přesto jakmile začal konat, nastal poprask. Na české poměry patřičně umírněný a nejapný.

A pětatřicetiletý režisér byl rázem fracek, který si neváží velebnosti národního stánku Thálie. Špinar se do rozhovoru nehnal, je toho názoru, že co se doma upeče, to se doma i sní, ale také ví, že je třeba zamezit dalším překrouceným interpretacím.

Čekal jste, že vaše revize souboru činohry vyvolá takové emoce a reakce?

V takové intenzitě jsem to určitě nečekal, ale při zpětném pohledu se už nedivím. Jde o divadelní prostředí, které je značně exponované, takže se vše patřičně dramatizuje. Asi jsem byl trochu naivní. Opravdu jsem si myslel, že když rozhovory s herci probíhaly ve většině případů velmi věcně a poměrně v klidu, tak to bude ve stejném duchu pokračovat, až se za herci zavřou dveře. To jsem, zdá se, přecenil. Dokážu to samozřejmě pochopit, protože žádný odchod není jednoduchý. Ale posiluje mě vědomí, že vím přesně, proč to dělám. Určitou proměnu souboru jsem avizoval už v samotném konceptu, se kterým jsem vyhrál.

Skutečně jste některým hercům řekl, že jsou špatní, matní a podobně? Urážel jste jejich herecké umění?

Snažil jsem se být citlivý, nejsem typ, který si větu "nepočítám s vámi..." užívá. V několika případech to bylo i pro mě dost náročné. Chápu, že to může být pro některé herce nesnesitelné – zvu je do své kanceláře a tam jim říkám, co s nimi v Národním plánuji dál. Možná že někomu připadám arogantní vzhledem k svému věku. Nevím. Snažil jsem se poctivě vysvětlit, že se každý nehodí do mého konceptu, to přece ještě neznamená, že je špatný herec a nemůže se skvěle uplatnit jinde. V Národním se nějakou dobu pohybuji a mám představu o budoucnosti souboru. Dobře vím, že někteří herci nejsou příliš obsazovaní, a to ani jinými režiséry. Když se pak něco vytrhne z kontextu, mnohdy se změní celý význam a vše nabobtná. Šlo o dvacetiminutové rozhovory, při kterých jsem věřil, že mluvíme otevřeně. Většina herců, se kterými počítám i nadále, byla ráda a snad i ocenili moji otevřenost. U některých z těch, se kterými se chci dohodnout o ukončení spolupráce, se zvedly emoce. Pocit odmítnutí, lítost a tak dále. Nevím, jestli se dá někomu říct, že s ním nepočítáte, dostatečně citlivě, to sdělení vlastně něco takového vylučuje.

Ale teď prakticky: v souboru jsou herci se smlouvou na dobu neurčitou a se smlouvami termínovanými. Máte směrné číslo, kolik lidí můžete zaměstnat a jak budete postupovat, když se nedohodnete?

V souboru je 45 herců, respektive bylo do prosince, někteří odešli sami. Petra Špalková ještě před vyhlášením výsledků výběrového řízení, měla k tomu osobní důvody. Také Jan Kačer a Jan Hartl chtějí odejít sami, ale nic nebrání další spolupráci. Chci ale přijmout nové herce, v ideálním případě kolem deseti. Nemám neomezeně úvazků. Z těch, se kterými mluvím o možném ukončení spolupráce, má zhruba půlka stálou smlouvu a druhá půlka termínovanou. S herci se stálými smlouvami se chci dohodnout. To byl také jeden z důvodů těch rozhovorů. A nutno říct, že všichni, až na jeden případ, mají nyní rok až rok a půl na to, aby se v nové situaci zorientovali. Věřím, že většina z nich se výborně uplatní jinde.

A není škoda odchodu třeba takové Antonie Talackové? V brněnském angažmá byla velmi dobrá a od svého příchodu do Národního nedostala pořádnou příležitost. Tady bude asi něco špatně, a ne u ní, že?

Já nezpochybňuji její talent, ale ne každý zapadá do mé představy. Zároveň nenesu odpovědnost za to, co si v Národním doposud zahrála. Moje práce je postavit fungující soubor a o uplatnění každého herce se pokud možno při obsazování dobře postarat. Snažil jsem se paní Talackové vysvětlit, že musím udělat výběr podle svého vkusu, stylu práce a uměleckého směřování. Ponesu samozřejmě zodpovědnost za výsledky. Bohužel se to svezlo i s Igorem Barešem, jejím manželem, protože zde zřejmě zapracovaly velké emoce. Lidsky si toho vážím, ale profesionálně to nemůže být argument. Bylo mi jasné, že když nebudu říkat, co si myslím, hned na začátku a v dostatečném předstihu, aby si každý případně mohl v klidu práci najít, nic se nezmění. Nebudu však pokračovat stylem, že někteří herci v souboru zůstanou tzv. ulití, budou brát plat a nikdo je nebude obsazovat.

A jak to nakonec dopadne s Igorem Barešem, odejde?

Je to otevřené, ale už se to přes média dost propralo, takže vážně nevím. Navíc prý dostal nabídku z Vinohrad. Naše setkání bylo dost třaskavé a to je asi jediná situace, kdy jsem mohl být víc nad věcí. Mrzí mě to, je to skvělý herec. Tušil jsem, že nenabídnu-li další smlouvu jeho ženě, riskuji, že ho pro Národní mohu ztratit. Ještě se máme sejít, oba, myslím, víme, že takhle by to nemělo skončit. K mé práci prostě patří říkat lidem, co si myslím o jejich práci, až tuto schopnost ztratím, tak tu funkci nemůžu dál zastávat. Věřím tomu, že člověk má říkat pravdu, i když je nepříjemná.

Herec Národního divadla by také měl mít určitou důstojnost. Osobně mi přijde zvláštní, když seriály na komerčních televizích a jiné estrády vypadají, jako by tam nastálo byla angažovaná polovina činoherního souboru. A to i přesto, že platy v divadlech nejsou velké. Co o tom soudíte?

Cítím to trochu podobně, ale rozhodně nebudu nikomu nic zakazovat, ale chci lépe sledovat vytíženost herců v divadle. Myslím si, že se v Národním dosti rozvolnila herecká morálka. Občas musíte herce prosit, aby něco hrál, stalo se mi dokonce, že jedna herečka se z inscenace vyvázala a Národní muselo její part za provozu přezkoušet. Vadí mi třeba, že se někteří herci brání účasti na propagaci divadla, místo aby byli hrdými tvářemi první scény. Chtěl bych, aby byli všichni ve věcech divadla aktivnější.

A jak budete řešit další setrvání těch, kteří mají smlouvy na dobu neurčitou?

Znovu se pokusím o dohodu. Dva mi sice už řekli, že rozhodně z Národního nikdy neodejdou. Dost mě to ale překvapilo. Nedovedu si představit, že bych ve chvíli, kdy pro mě ta práce není, nešel za jinými příležitostmi jinam.

Jak hodnotíte výstup pana Hrušínského a jeho osočení stran bust jeho otce Rudolfa a Josefa Kemra?

Moc tomu nerozumím. Normálně by člověk asi zavolal do divadla a zeptal se, proč došlo k těm skutečně nepatrným změnám. Ale je přece jasné, že to byla jen záminka k útoku na mě. Vysvětluji si to tak, že jde o manžela, který zřejmě emočně situaci neustál. Navíc je dopis plný nepravd. Ale už si pomalu zvykám. Během uplynulých tří týdnů jsem se setkal s řadou nejrůznějších nesmyslů, donesly se mi zaručené zprávy, co jsem o kom řekl. Ale zpátky k Hrušínského dopisu. Překvapila mě jiná věc: s Miluší Šplechtovou jsem měl poměrně příjemný hovor a byl opravdu rád, jak dobře to vzala. Byla velmi statečná a věcná. Velmi si jí za to vážím. Ostatně je to věc výhradně mezi divadlem a paní Šplechtovou. Nechápu, proč její manžel tvrdí, že nemám rád jeho divadlo a názory a že to je ten důvod, proč nechci nadále s Miluškou spolupracovat. Je to nesmysl! Samozřejmě že mám na Divadlo Na Jezerce názor, ale rozhodně ho nijak neventiluji, ani teď, ani předtím. Na rozdíl od Jana Hrušínského, který se k Národnímu divadlu a jeho fungování opakovaně vyjadřuje.

Máte podporu ředitele?

Mám a rozhodně nepolevím. Myslím, že ředitel je rád, že výběrové řízení má za sebou, a snad je i rád, že jsem akční a připravený. Kdyby vyhrál jiný kandidát, tak by se nejdřív musel aklimatizovat, já můžu jednat rychleji, protože Národní znám. A to i přesto, že ta jen čistě moje sezona bude až za rok a půl. Ale už teď můžu začít posunovat kormidlem a divadlo ovlivňovat tak, aby směřovalo k mým představám.

A jak tedy podle vás má soubor činohry vypadat?

Měly by to být výrazné osobnosti. Není to jen tak, být v angažmá v Národním divadle, je to velké privilegium, ale i obrovská zodpovědnost. Je to velký závazek. Hledám ty nejlepší herce, spíše gestičtějšího typu, kteří psychicky i fyzicky ustojí nejenom velký part, ale i celý provoz. A nechci, aby se soubor zbytečně rozdělil na tzv. nosiče vody a výhradní představitele hlavních rolí, nedělá to dobrou atmosféru v souboru. Navíc každá inscenace je dobrá jenom tak, jak dobrý je její nejslabší článek. Hledám také herce, kteří jsou pružní v přemýšlení o činohře a kteří dokážou nasávat kreativním způsobem nové podněty. Herecké prostředky a samotný druh činohra se za poslední léta značně vyvinuly a posunuly. Výběr, zodpovědnost a konečné rozhodnutí jsou na mně.

Pořád ale ještě platí, že v souboru by měly být určité typy, hodláte se tím řídit?

Ano, žádný herec neobelstí svůj typ. A čím větší divadlo, tím vyhraněnější musí takový typ být. Zároveň s tím lze výborně pracovat a každý herec se může správnou péčí rozvíjet a svůj typ překračovat. Počítám třeba s tím, že Tereza Vilišová, kterou jsem oslovil a nastupuje od nové sezony, by mohla za pár let být velká heroina. Další posila Pavlína Štorková je typ křehký a jemný, ale zároveň je nabitá neuvěřitelnou silou a energií. Je na jevišti jako buldozer. Jde mi hlavně o osobní téma každého herce, jeho fyzické předpoklady a psychické vyzařování.

Prozradíte nějaká další jména, o kterých uvažujete?

Patrik Děrgel už hostoval v Othellovi a ukázal, že pro něj není velké jeviště žádný problém. S dalšími jednám, a i když jsem s některými už prakticky domluven, nechtějí svá jména zatím z nejrůznějších důvodů zveřejňovat. A pak – jednání o angažmá v Národním je poměrně dlouhodobý proces, to není tak, že se každý hned sebere a jde. Je potřeba si herce namlouvat. Chce to čas. Někteří mají další závazky a z různých důvodů váhají. Rozhodně budu také zkoušet ještě hostování, abychom si oboustranně ověřili, jak vzájemná práce funguje. Počítám samozřejmě s většinou skvělých herců, kteří jsou ve stávajícím souboru. Kompletní sestavu vidím tak až za rok a půl. Dřív to nejde.

Autor: Jana Machalická, Lidové noviny, Foto: Jakub Fulín