27.08.2015

Daniel Špinar: Myslím, že Národní divadlo má být sexy!

Režisér Daniel Špinar chce jako nový umělecký šéf zásadně proměnit Činohru Národního divadla.

Vlednu to vypadalo, že Národního divadla se zmocňují barbaři a vyhazují na dlažbu zasloužilé a publikem milované herečky. To se ve stojatých a místy i zatuchlých vodách, v nichž si Národní divadlo hoví, začalo konečně něco dít. Že novým uměleckým ředitelem Činohry Národního divadla bude režisér Daniel Špinar, je známo od prosince minulého roku. Jeho příprava na nástup, která je spojená se změnami v hereckém souboru, vzbudila spoustu vášní.

Do funkce nastupujete prvního září. Již od prosince se však připravujete. Hodně ohlasů i zlé krve vyvolaly změny v hereckém souboru.
Bylo potřeba soubor razantně omladit. Pokud šlo o muže do 37 let, napočítal jsem jen tři herce. Naopak v důchodovém věku jich bylo deset. Dámská šatna byla ještě problematičtější - hereček mezi 29 až 39 lety bylo deset, takové množství je velmi těžko obsaditelné.

Je to spojeno s představou, že z Národního se neodchází. Divadlo potřebuje mladé herce, ale stane se, že ten v Národním zestárne a zůstane. To také není dobře.
Určitě. Jakákoli jistota v umění je vždy naprosto zhoubná. Člověk se tam tak usadí, je mu tam dobře, zpohodlní a pak ho "vynesou až nohama napřed". Já jsem byl vlastně dost překvapený, že někdo tak řeší obměny v souboru, když nastupuje nový šéf. Navíc si asi málokdo uvědomuje, že pokud neuvolním úvazek, nemůžu najmout nikoho nového. Soubor Národního divadla není nafukovací, je placen z veřejných peněz.

Co vás za těch několik měsíců příprav nejvíc překvapilo?
Překvapila mě moje naivita a důvěřivost k lidem. Jsem zvyklý říkat, co si myslím, a přijímat totéž i od ostatních. Skutečnost, že cokoli řeknu, si každý přebere po svém, je hrozná. Učím se být tedy při komunikaci s ostatními opatrnější. Je to trochu politika.

Je to institucí Národního divadla, nebo spíš tou funkcí?
Obojím. Člověk se asi nikdy nedokáže připravit na to, jak ostře sledovaná a kritizovaná ta funkce je. Ale myslím, že jde o čas a o zvyk. Národní je prvním divadlem, kde jsem opravdu zakotvil, nepočítám-li krátké působení v Divadle na Vinohradech. Vždycky jsem byl ve svobodném povolání. Udělal jsem si svou inscenaci na parametry toho kterého divadla a šel jsem dál. Teď poprvé přicházím důkladně do kontaktu s vnitřními vztahy a provozem. A není třeba zdůrazňovat, že Národní se čtyřmi budovami a třemi soubory je skutečný provozní a komunikační bonbonek.

Ty parametry můžete nyní zadávat vy ostatním režisérům.
Z toho jsem nadšený, protože v sobě mám koncepční myšlení a už dlouho jsem toužil něco formovat. Myslím, že budu mnohem autoritativnější. Za vše nesu zodpovědnost, tak budu mít také poslední slovo. Národní divadlo je obrovský aparát, vše je potřeba dlouhodobě plánovat. Navazování a prohlubování kontaktů s umělci jednotlivých projektů je nesmírně náročná a citlivá disciplína. V Národním divadle jde vše mnohem pomaleji. Už teď vidím, že nebude jednoduché prosadit všechno tak, jak bych chtěl. Je to jako s velkou lodí či velkým letadlem, kurz se otáčí velmi pomalu.

Do jaké míry je právě začínající sezona už vaše dílo?
Je to konglomerát. Sezona je dost moje, ale zároveň není zcela moje. Úplně svobodně jsem si vybral jen program Nové scény. Pak jednu premiéru ve Stavovském a velmi rád jsem souhlasil s Manon Lescaut a Snem od Shakespeara. Zbytek jsem spíše přebral. Sezona v Národním se plánuje tak rok a půl dopředu, do té nadcházející významně mluvil tehdejší dramaturgický tým a dosavadní šéf Činohry Michal Dočekal. To se na tom samozřejmě nějak otiskuje. Spousta věcí se musí dokončit. Sezona, pro kterou jsem spolu s novým dramaturgickým týmem vybral tituly a režiséry zcela svobodně, je až ta další, 2016/17.

Do nové funkce ředitele Činohry nastupuje Michal Dočekal, zatímco vy jste umělecký ředitel. Podobné rozdělení už, zdá se, že úspěšně, funguje v Opeře Národního divadla. V činohře je to zatím nevyzkoušené. Michal Dočekal byl navíc dosavadních třináct let uměleckým šéfem. Jak to má vypadat?
Ta pozice se bude, myslím, v konkrétních úkolech teprve definovat provozem. Byla však nutná. Je normální, že existuje provozní ředitel a umělecký ředitel. Máme rozdělené resorty i peníze - což byla moje podmínka, jinak bych do toho nešel. Jsou určité oblasti, kde se naše pravomoci můžou setkávat. Pak nezbývá než se kultivovaně domluvit. S Michalem Dočekalem teprve začínáme. Žádný konflikt jsme dosud neměli, ale nikdo neví, jaký úkol bude v budoucnu třeba neřešitelný. Zatím je to otevřené. Nicméně já jsem dost nekompromisní a do uměleckých věcí si mluvit nenechám.

Vaše koncepce hovořila o třech kmenových režisérech. Jedním jste vy a druhým Štěpán Pácl. Už je jasno, kdo bude ten třetí?
Zatím hledáme. Všichni tito kandidáti se v Národním během následujících dvou sezon pracovně objeví. Jsou to vlastně bezvýhradně režiséři generace třicátníků. Tito lidé dlouhou dobu neměli příliš možností nějak výrazněji ovlivnit dění oficiální cestou a přitom jsou to umělci na vrcholu.

Jakou roli by tedy v trojúhelníku Špinar-Pácl-XY měl splňovat ten třetí režisér?
To je právě milionová otázka. Důležité je, jaké má dotyčný tendence, zda má o tuto práci zájem s veškerou zodpovědností, která z ní plyne. Bavili jsme se například s dvojicí SKUTR, kteří po dlouhém vnitřním boji odmítli avizované šéfovství opery v Českých Budějovicích. Oni jsou pro velké jeviště stvořeni. Ale mají rádi pestrost žánrů a stylů, nevím tedy, jestli by je uspokojovalo se uvázat k Činohře a důsledně naplňovat vše, co z toho vyplývá. Mají velké nároky na svobodu. Ale nechme se překvapit. I oni pro příští sezonu chystají premiéru pro Národní. Třeba se to potká.

Jaké jsou vlastně reakce na nabídku pracovat v Národním divadle?
Každého to potěší a nadchne, samozřejmě. Jsou zde velké možnosti, na výpravu jsou krásné peníze, herci jsou vynikající. Mám ale zkušenost s tím, že si pak také režiséři zároveň velmi diktují. Kdekoli se podřídí - s obsazením, s titulem, s provozními podmínkami, ale v Národním jako by se utrhli ze řetězu. Já jsem se rozhodl být mnohem méně liberální než Michal Dočekal. Poslední slovo budu mít já. Neexistuje, že bych režisérovi položil Národní k nohám, nechal mu herce napospas a jen přihlížel, kam se to řítí. Já držím ten pomyslný volant. To se, myslím, Michalu Dočekalovi kvůli jeho laskavosti v posledních letech trochu vymklo.

V čem?
Byl na můj vkus až velmi vstřícný. Režisér byl opravdu svrchovaným pánem. A dramaturgie, která hlídala nějaký směr, uměleckou linii a vyváženost, jenom lomila rukama. Režiséři si vybírali tituly, obsazovali, koho chtěli, a Národní to vše platilo. Já sám jsem si jako zaměstnanec divadla nejednou připadal zneužitý. Byl jsem svědkem několika projektů, kdy byla Činohra Národního vzhůru nohama. Tomu se chci určitě za mého působení obloukem vyhnout.

Budete je jmenovat?
Jmenovat je určitě nebudu. Ale v poslední sezoně se to stalo minimálně dvakrát. Chci tomu předejít podrobnými rozhovory s umělci ve velkém předstihu. Nic se nesmí nechat na poslední chvíli. Některý režisér třeba přijde a řekne, že by si chtěl udělat Hamleta - a pak ještě dodá, že Hamleta v souboru nemáme, takže to musí hrát jeho brácha. Tyhle věci se za mne prostě nestanou. Plánujeme rok a půl dopředu, i proto, abychom dobře obsadili soubor, abychom herce správně provozně i umělecky vytížili. To je složitá logistická práce. Tohle musí každý hostující umělec pochopit a podřídit se tomu.

Stručně: jaké by mělo být Národní divadlo pod vaším vedením? Jak bude Činohra vypadat za dva tři roky? Nebo to je ještě brzo?
Myslím, že za pět let. To je doba, jíž se chci měřit. Soudím, že můžeme udělat řadu vynikajících inscenací. Že můžeme dát divadlu jasnou tvář, konkrétní dramaturgickou koncepci. A oslovit nové diváky. Hlavně mladé. Myslím, že Národní divadlo má zase být sexy!

Jak dlouho tam chcete působit? Víme, že pro divadelního šéfa u nás není větší meta.
Řekl bych, že pět let je minimum a deset let maximum. Pět let na to, aby se s tím kolosem dalo pohnout a realizovat nějakou vizi, a dalších pět, aby se dalo dosažené rozvíjet. Ale pak už člověk stagnuje. Já mám teď pětiletý mandát, a pokud ho ustojím, budu snad usilovat i o druhý. Ale po deseti letech bych chtěl opravdu skončit.

Autor: Vojtěch Varyš, MF DNES, Foto: Archiv