19.09.2015

Světák a seladon se slabostí pro krásné ženy. Jiří Traxler na scéně Národního divadla rozbuší i vaše srdce

První premiérou sezóny 2015/2016 vzdává Národní divadlo v Praze hold skladateli Jiřímu Traxlerovi, jehož skladby zní v inscenaci Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky nazvané V rytmu swingu buší srdce mé.

Inspirací pro hru se zpěvy, které znějí na scéně zlaté kapličky za doprovodu Orchestru Melody Makers, jsou úryvky ze života slavného meziválečného hudebníka Jiřího Traxlera inspirované jeho knihou Já nic, já muzikant. Traxlerův životní příběh přímo láká k zpracování. Traxler byl podle svědectví těch, kteří ho znali, prototypem okouzlujícího muže, který bral život s lehkostí a užíval si darů, které mu byly dány, tedy nejen talentu hudebního všeuměla, ale i charismatického muže, který se těšil velké přízni žen.

Deset let plných zlomů

Vačkář s Havelkou vybrali z jeho života poměrně krátký úsek, léta 1939-1949, kdy se událo několik výrazných zlomů v Traxlerově životě. Jde tedy o oblíbený žánr pseudodokumentu, kde jen stěží rozeznáme fikci od skutečnosti a kde se míchají reálné postavy s postavami fiktivními či v některých případech spíše typy, které podporují dramatičnost děje.

Traxler – Dvorský - Šroubek

Scéna Martina Černého tuto dobovou dokumentárnost respektuje, a propojuje na scéně projekci dokumentárních záběrů, se symboly, v tomto případě hlavně znakem Lucerny. Kostýmy Kateřiny Štefkové inspirované meziválečnou módou nám potvrdí, že v té době opravdu muži působili mužně a ženy křehce a elegantně. Kromě Jiřího Traxlera se v příběhu vyskytují reálné ikony meziválečné doby jako R. A. Dvorský Filipa Kaňkovského a podnikatel Karel Šroubek Davida Matáska, v obou případech dokonalé ztělesnění elegance a neokázalé úrovně. Doplňují je výrazné typové postavy. Je tu inteligentní major SS Traxler Karla Dobrého, milovník dobré muziky, který navzdory svému zařazení jasně drží ochrannou ruku nad talentovanými muzikanty.

Dalším nezbytným článkem je Jindra Feix Jana Bidlase, zprvu muzikant a manažer Traxlerovy kapely, z něhož se později vyklube ustrašený, a tedy ochotný přisluhovač mocenských struktur od fašistů po komunisty. Jiného typického Čecha, který se točí jako korouhvička tu na jednu, tu na druhou stranu, hraje Filip Rajmont. A ovšem, nechybí osudová žena, která - byť nechtíc - rozdělila kamarády.

Jeden za všechny ukazuje typický osud meziválečného umělce

Příběh jako by byl výslednicí osudů nejrůznějších umělců meziválečného období, - tedy rychlý umělecký eventuálně společenský vzestup, problémy s politickými strukturami, nutnost útěku do zahraničí. Přitom, a možná právě proto, působí reálně, byť nás nenechávají na pochybách o laskavé nadsázce připomínající kouzlo filmů pro pamětníky. Postavy nejsou karikovány, je to vlastně takové retro realistické herectví, s lehce humorným nadhledem.

Přidání leckdy trochu krkolomných, ale milých situací (například divadelní Jiří Traxler prožívá osvobození v Plzni, a tak vlastně vůbec nepřichází do kontaktu s Rusy, ale jen s Američany), což je pochopitelně oslí můstek ke společné písničce a tanci. Swingové muziky si diváci užijí nadmíru. Zazní tu více než dvacet písní nejen Jiřího Traxlera, ale i dalších autorů meziválečné doby. Hru orchestru Melody Makers doplňují svižné choreografie Jany Hanušové a Janka Kabelky.

Balanc na hraně sentimentality je vlastně půvabný

I když se chvílemi příběh blíží prvoplánové sentimentalitě, zdárně balancuje na její hraně díky přiznané nadsázce a humorně traktovaným uvozovkám. Jak se zdá, herci se rádi ujali tohoto úkolu, který jim umožňuje ukázat, že zvládají nejen herectví v detailním zpracování ambivalentních postav, které nesou zřetelný nátěr nostalgie prvorepublikových filmových hrdinů, ale zároveň ukazují, že technicky stačí i na tanec a zpěv. A tak z hereckých výkonů si každý může vybrat svého oblíbence, ať už je to charismatický světák a seladon se slabostí pro krásné ženy, tedy Traxler Igora Orozoviče, k jehož autenticitě přispívá i hercova dovednost v klavírní hře, Zuzana Pavly Beretové, ztělesňující prvorepublikovou trochu naivní, ale charakterově velmi pevnou slečnu. Ale nabídne se tu i typ světácké temperamentní herečky a zpěvačky, ať už s německými či slovanskými kořeny, již Magdalena Borová zvládá s půvabem a výbornou pěveckou připraveností.

Ovšem každý v obsazení, včetně komparzních tanečníků výborně zapadá do pestré mozaiky, která tak příjemně a uvěřitelně skládá střípky osudů jednotlivců ve zvláštní době, kdy se sráželo nebezpečí s touhou po zábavě, a nové muzice. Jsem přesvědčena, že s touto inscenací, byť můžeme polemizovat, zda nepatří na jiná prkna, Národní divadlo výrazně zaboduje u diváků a stane se bezpochyby jedním z hitů sezóny.

Autor: Jana Soprová, Mozaika ČRo Vltava, Foto: Pavel Nevadba