24.09.2015

Výborný koncert, výborné divadlo!

Ondřej Havelka propašoval swing i do zlaté kapličky

V Ondřeji Havelkovi vězí impozantní rozpor. Ve fraku před orchestrem, který programově "zamrzl" ve třicátých letech, působí výsostně konzervativním dojmem, ve svém druhém životě, v životě režiséra, si ale rád ukládá zdánlivě neřešitelné, novátorské úkoly. Jako první na světě vypustil do opery hokejisty (Nagano), byl jsem na tiskovce u toho, když zarytým tradicionalistkám vlídně vysvětlil, proč děj brněnské inscenace Prodané nevěsty přemístí z dožínek do období masopustu. A teď? Před očima diváků proměnil duchem obrození prodchnutou klícku Národního divadla ve swingovou tančírnu obdařenou big bandem v plném obsazení.

Vypadá to jako cizorodost, hraničící s vystoupením Divadla Járy Cimrmana či Plastic People of the Universe na témže místě…
Jakkoli byly předešlé režie Ondřeje Havelky smělé, podstupoval je dobrovolně. Došlo k nim zásluhou jeho rozmaru anebo chuti zlomit předsudek. Hra V rytmu swingu buší srdce mé je jiný případ. Kdo tohoto neúnavného propagátora prvorepublikového jazzu zná, tak ví, že šlo o "poznanou nutnost". K jevištní podobě pohnutého, a přesto povzbudivého příběhu Jiřího Traxlera se Havelka delší dobu obsedantně blížil. Proslulý skladatel je jeho idol, poslední syn swingu, na kterého si mohl sáhnout, svědek doby, jíž duch Originálního pražského synkopického orchestru a později Melody Makers zasvětil celý život. Havelka se s ním ještě stihl seznámit (Jiří Traxler zemřel v kanadském Edmontonu v roce 2011), natočil o něm dokument a po velkém koncertním programu, jejž svému mentorovi věnoval, byla jenom otázka času, kdy přijde na řadu divadlo nebo hraný film.

SWING HIGH
Základem hry, kterou napsal se svým dlouholetým přítelem a spolutvůrcem Martinem Vačkářem (už v raných devadesátých letech spolu vnesli lehkost do dusných operetních rekvizit karlínského divadla inscenací Mé férové Josefíny, volně inspirovanou muzikálem My Fair Lady) se staly Traxlerovy memoáry Já nic, já muzikant. V roce 1980 vyšly ve Škvoreckého nakladatelství ’68 Publishers a sám pan vydavatel o nich pravil, že patří k nejlepším životopisům, jaké kdy četl.

Traxler v knize lehkým perem popsal český hudební svět 20., 30. a 40. let. Euforii z toho, že měl možnost spoluvnést do českého prostředí kus pořádné americké muziky, vystřídala s příchodem Němců obava o holou existenci, kdy se muzikanti navzájem zdravili spikleneckým "swing high".
Traxler! Bonviván, lamač dívčích srdcí, ale především skvělý klavírista, skladatel, aranžér, textař a konferenciér, který své touze nasávat plnými doušky (převážně noční) život obětoval i angažmá v orchestru Jaroslava Ježka. Nedovedl si představit, že by seděl večer co večer za pianem někde v Osvobozeném divadle, když venku se děje tolik zajímavých věcí.

Havelka si sentimentální muzikál vyzkoušel už v Divadle Kalich, kde s Vačkářem připravil "trampskou romanci" Zločin v Posázavském pacifiku. Dokázal, že i zdánlivě pokleslý žánr může být sofi stikovaným divadlem s výbornými režijními nápady a přesně stylizovanými figurami vznášejícími se nad hranicí kýče a velké srandy. Bylo mi jasné, že v inscenaci V rytmu swingu buší srdce mé se Havelka pokusí znovu vyvolat ducha řízené hravosti s přesnými pravidly.

KÁNONICKÝ PŘÍBĚH
Premiéra hry je první položkou v programu činohry ND, za niž už odpovídá její nové vedení, které na sebe na jaře upozornilo i nedivadelní veřejnost "skandálním" stěhováním Hrušínského busty po divadle. Uvedení této poněkud cizorodé novinky bych chtěl číst jako další gesto se vzkazem: divadlo není vznešené, divadlo je pouze pravdivé. Vsadili jsme na novou generaci herců, kteří mají chuť pracovat. Chceme, aby Národní divadlo bylo lidové v tom nejlepším slova smyslu, nic pro ně nebude příliš nízké. Klíčové je téma. Má-li sílu, řekne si o svou formu a my ji umožníme.

Příběh Jiřího Traxlera sílu má. Je kánonický, protože v nějaké podobě přítomný snad v každé rodině v této zemi. Autoři z Traxlerovy biografie vyjmuli deset let, během nichž se lámaly charaktery. Hra začíná v roce 1939, kdy si mladý skladatel připisuje první úspěchy v podobě nahrávek u prestižního nakladatele. Ovšem, přicházejí Němci a s nimi kohorta přihrblíků, z nichž někteří se rozhodnou talentovanému a ženami obletovanému suverénovi, kterému jde všechno tak strašně lehce, jednoduše zatopit. Traxlerovi po bitce s německým důstojníkem (samozřejmě, jde o holku) hrozí kriminál, pomoc přijde z nečekané strany. Muzikantův osud má v rukách major Traxler, jenž rovněž muzicíruje. "Swingové srdce" neumožní nacistovi udupat jmenovcův mimořádný talent. Válka končí, ale euforie "vyvalených sudů" trvá jenom krátce. Nacistická a komunistická propaganda vnímá jazz stejně. Jako buržoazní, nebezpečný prvek, jenž kazí mládež. Traxlera dožene štvavá kampaň k volbě – vězení nebo exil. Zvolí nebezpečný útěk, na jehož konci je Kanada.

DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU
Nakolik autoři věřili uhrančivé magii swingu, jsem si uvědomil během prvních dvaceti minut, které skutečně vypadají spíše jako koncertní program. V prostoru, kam dosud patřil hromový hlas Zdeňka Štěpánka a jemu podobných, jsem uviděl přijíždět na forbínu Melody Makers a přistihl jsem se v pochybnostech – bože, kde je divadlo?

Příběh vskutku postrádá výraznou zápletku, překvapivé zvraty, má i odhadnutelný konec, vlastně tvoří spíše záminku pro rozvinutí spektakulární pocty skladateli. S až hmatatelnou radostí ji vybudoval celý tvůrčí tým, jenž získal prostor a (zřejmě) solidní rozpočet k vytvoření dokonalé rekonstrukce prvorepublikové zábavy. Přitom jsem necítil škodolibou radost ze znesvěcení obřího prostoru zlaté kapličky dancing clubem. Pouze když přátelé navštíví Traxlerův skromný podnájem, zvednou hlavu k zlatému stropu a obdivně konstatují: "Tady bydlíte? Je to pěkné, takové zlaté…"

V podobném stylu napsali autoři celou hru. Dialogy silně připomínají Havelkovo průvodní slovo z koncertních vystoupení jeho kapely – vybroušené, úsporné a vždy s výraznou pointou. Humor si tu podává ruku s elegancí v každé scéně. I ve zdánlivém chaosu bujarého swingového veselí je řád a divadelní logika. Vše je nakonec podřízeno jedinému – aby hudba a situace byly kongeniální.

Některé režijní nápady jsou nezapomenutelné: když Traxler vzpomíná na svou první studentskou kapelu, na jevišti spustí kutálka složená z herců. Víceméně své nástroje ovládli, ale do profi zvuku to má daleko. Divák si řekne: Tohle tu budu poslouchat celý večer? Jenže pak je kapelník přeruší a řekne: Od té doby jsme se něco naučili.

A na jeviště vjedou Melody Makers v plné síle. Vtip je v tom, že Havelka chce, aby se divák lekl. S úlevou pak poslouchá muziku novýma ušima. Anebo báječná bitka dvou kamarádů; v podstatě promyšlený tanec za doprovodu bicích. Scéna Martina Černého útočí zezadu dobovými filmovými týdeníky, zepředu obsedantně autentickými kostýmy (Kateřina Štefk ová), zdůrazňujícími rozpustilost děvčat a rezervovanou eleganci mužů.

Herecký ansámbl namíchal Havelka jako prozíravý fotbalový trenér – kolem zkušených hráčů Karla Dobrého a Davida Matáska (oba se svých několika postav zhostili s rozkošným nadhledem) obsadil mladé herce, kteří se stali členy činohry až v tomto století. S omračující samozřejmostí se u nich činoherní dovednost snoubí s tou muzikálovou. Stoprocentně to platí pro ústřední dvojici, Igora Orozoviče (Traxler) a Pavlu Beretovou (Zuzana Tylová). Menší, ale výraznou, afektovanou kreaci si v roli německé zpěvačky užila výborně zpívající Magdaléna Borová, samostatnou zmínku si zaslouží i Jan Bidlas, jehož charakterově chabý Jindra Feix zaznamená během představení asi nejdramatičtější proměnu.

Srdeční poklony nedopadají dobře, byť jsou sebelépe myšlené – postrádají odstup a emocí je příliš.
I proto považuju Havelkovu režii za zázračný kousek. Ve jménu svého idolu propašoval na nejsledovanější scénu v zemi přes dvacet swingových písní, z nichž je utkaná celoživotní láska šéfa orchestru, který má dnes ve svém oboru výjimečné postavení v celé Evropě. A ještě zbylo místo na živé divadlo. Tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou.

Tou dobou, měsíce po Mnichovu, ztráty byly oželeny, každý se snažil věřit, že i ve zmrzačené formě republika nějak přežije… Pravičácké noviny i vysloveně fašistické plátky se předháněly ve zdůrazňování absolutní důležitosti našeho přátelství s Hitlerovým Německem a stále ukazovaly žalujícím prstem na osoby nebo instituce, které tomu podle jejich mínění stály v cestě. To byla špína doma. Pro anglofila (někdy až nekritického), jak jsem byl já, – způsob a rychlost, s nimiž si britští politikové a diplomati umyli ruce nad začátkem konce Československa, – byla ta špína venku ještě špinavější. JIŘÍ TRAXLER: JÁ NIC, JÁ MUZIKANT

Autor: Milan Tesař, Reflex, Foto: Pavel Nesvadba