24.11.2015

V novince Národního divadla se skutečný svět ozřejmuje snovovou zkušeností dětí

Cukr, Chléb, Králík nebo Světlo jsou nové role činoherců z pražského Národního divadla, které do symbolistní hry Maurice Maeterlincka Modrý pták obsadil režisér Štěpán Pácl. Václav Postránecký se například představuje jako Vůdce přízemních štěstí nebo Čas. Skutečnými hrdiny rodinné inscenace uváděné ve Stavovském divadle jsou ovšem děti – sourozenci Mytyl a Tyltyl v podání Pavlíny Štorkové a Filipa Kaňkovského.

Ve snu se potkávají s důvěrně známými věcmi, zvířaty, ale i s abstraktními pojmy. Procházejí Zemí vzpomínek, kde navštíví babičku a dědečka, a zjistí, že mrtví jsou nám blíž, než si myslíme. Ocitnou se v paláci Noci a najdou tam války, nemoci a úzkosti. Zabloudí do lesa, kde je obklíčí stromy a chtějí jim oplatit lidskou bezohlednost k přírodě. Potkají Štěstí domova nebo Mateřskou lásku.

Pohádkové podobenství, v němž modrý pták symbolizuje poznání, je první inscenací třiatřicetiletého Pácla jako stálého režiséra Činohry ND. Maeterlinckovu hru z roku 1908 poprvé a naposledy uvedlo Národní divadlo před sto lety v režii Jaroslava Kvapila. Měla podobu výpravné férie a jako básnivá podívaná se většinou inscenuje dodnes.

Se ztělesněním abstraktních pojmů jako divadelních postav však bývá na jevišti problém – sklouznout k didaktičnosti nebo naopak kýči je snadné, a tak má Modrý pták rovněž pověst téměř nehratelného titulu. Právě takové texty Pácla vždycky lákaly. Ještě když působil v divadelním spolku Masopust, dokázal si poradit s duchovním obsahem starších dramat a jejich přesným scénickým překladem, přiblížit text zkušenosti současného publika.

Ve Stavovském divadle našel Pácl pro svůj laskavý, překvapivě věcný a obyčejný pohled na Maeterlinckovu hru ideální představitele dětských rolí. Díky jejich bezprostřednosti se všechno to bezelstné zkoumání věcí, které běžně zůstávají skryty za oponou skutečnosti, obejde bez rafinovaných výtvarných efektů, a přesto je díky jejich dětské logice a hravosti nejen zábavné, ale také uchopitelné a uvěřitelné. Především proto, že ve snové zkušenosti dětí se promítá a postupně ozřejmuje ta reálná a všednodenní.

Scéna Andreje Ďuríka dělí přirozeně prostor: před oponou se kolem kuchyňského stolu odehrávají rodinné rituály včetně půvabných detailů, jako jsou přízemní reakce tatínka a vychovatelské intonace maminčiny. Spánek a víla Béryluna zvednou oponu a na jevišti se Mytyl a Tyltyl s klecí v ruce snaží chytit modrého ptáka. Doprovází je Chleba, který se strachem drobí, sladký Cukr, jenž se občas rozsype a na cestu jim svítí Světlo.

Ďuríkova scénografie, která spíš dění na jevišti rámuje, než aby vytvářela prostor pro hru, zbytečně obrací realitu vzhůru nohama. Na pomyslné spirále podlahy zatočené jako šroubovice chromozomu kolem jeviště se opakuje motiv kuchyňského stolu a židlí.

Režisér ale vystačí prakticky s prázdným prostorem, který lépe charakterizují světla nebo projekce a hravé rekvizity nebo stylizovaný pohyb sboru. Stromy v lese se objevují jako klátící se vousatí starci, kteří šermují deštníky coby větvemi. Postavy Přízemních štěstí mají narvané košíky ze supermarketu, Štěstí běhat rosou nebo Štěstí domova hrají badminton s Radostmi být spravedlivý nebo být dobrý.

Ztělesněné abstrakce mají podobu, na kterou dětská fantazie přirozeně dosáhne. Autorovy myšlenky jsou vyslovovány s velkým citem, ale bez stopy patosu.

Páclův Modrý pták nemá ambici publikum ohromovat výtvarnými obrazy nebo inscenačními postupy. Jistě bychom našli různé nezacelené švy při škrtání textu, který musel být z dobrých důvodů krácen na rozměr dvouhodinové inscenace. Mohli bychom namítat, že nebylo šťastné proměnit Maeterlinckovu Kočku na Kocoura, neboť ji autor obdařil specificky ženskou lstivostí, a leccos dalšího.

To všechno jsou ale drobnosti ve srovnání s tím, že se režisérovi a hercům daří něco vzácnějšího: předat publiku radost ze hry. Národní divadlo chytilo Modrého ptáka.

Autor: Marie Reslová, Hospodářské noviny, Foto: Pavel Nesvadba